V nedávném rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1887/2021 ze dne 17. 2. 2022 se Nejvyšší soud zabýval některými podmínkami, za nichž se promlčí nárok sekundárních obětí podle ustanovení § 2959 občanského zákoníku, jde-li o nezletilé poškozené. Skutkově šlo o případ, v němž otec nezletilých žalobců (poškozených) utrpěl poškození mozku, v důsledku čehož nebyl schopen se o sebe sám postarat a byl odkázán na péči třetích osob (apalický syndrom).
Dovolací otázkou se stala otázka, v jakém okamžiku vzniká újma sekundárních obětí podle ustanovení § 2959 občanského zákoníku, jinými slovy, od jakého okamžiku se právo na náhradu takové újmy začíná promlčovat.
Za prvé, nelze obecně stanovit, že předmětná nemajetková újma vzniká již okamžikem škodní události, jestliže se od počátku nepříznivý zdravotní stav poškozeného ani následně ve výsledku nezlepšil, tedy že od nabytí vědomosti o této skutečnosti počíná plynout subjektivní promlčecí lhůta podle ustanovení § 620 odst. 1 občanského zákoníku:
„…Aby však mohl vzniknout nárok, který zakládá § 2959 o. z., musí u zraněného nastat setrvalý stav, při němž již není předpoklad zlepšení. Jestliže by se totiž poškozený uzdravil natolik, že by jeho ustálený zdravotní stav nesplňoval přísné požadavky uvedeného ustanovení, mohl by příbuzným vzniknout jen jiný nárok, založený při splnění podmínek vyjmenovaných v § 2971 o. z. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 64/2021, a ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1527/2020). Proto jen sama okolnost, že se poškozený ocitl v těžkém zdravotním stavu, nepostačuje pro vznik nároku podle § 2959 o. z., nýbrž musí být definitivně potvrzeno, že jde o stav trvalý, tedy ustálený. Subjektivní promlčecí lhůta pak může počít běžet až od okamžiku, kdy oprávněné osoby nabyly vědomost, že zvlášť závažné ublížení na zdraví osoby jim blízké je nezvratně nezlepšitelným stavem (a samozřejmě kdy získaly vědomost o osobě škůdce)…“
Za druhé, uvedené závěry platí i v případě, že poškozenými jsou nezletilé děti, u nichž nelze předpokládat, že budou podrobně informovány o průběhu léčení a zdravotním stavu primárně poškozeného:
„…Tyto závěry se uplatní i tehdy, svědčí-li nárok podle § 2959 o. z. nezletilým dětem, u nichž se nedá předpokládat, že by byly detailně informovány o průběhu léčení a stavu osoby blízké, ostatně si zpravidla ani nemohou v útlém věku takovou ztrátu plně uvědomovat. Újma v jejich sféře však nastává již k okamžiku, kdy se zdravotní stav osoby blízké ustálil na úrovni trvalého zvlášť závažného poškození zdraví, byť se její dopady do jejich osobnosti a způsob prožívání ztráty budou vyvíjet a v průběhu přibývajících let měnit, takže v celém rozsahu a všech důsledcích se zpravidla rozvinou až v pozdějším věku, kdy si děti uvědomí všechny souvislosti…“
A za třetí, pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty u nezletilých postačuje, že informaci o ustálení nepříznivého zdravotního stavu primárně poškozeného obdržel jejich zákonný zástupce:
„…Pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty v případě nezletilých dětí pak postačuje, že se informace o ustálení nepříznivého zdravotního stavu osoby blízké (spolu se zjištěním osoby škůdce) dostala jejich zákonnému zástupci. Nelze tedy tento okamžik oddalovat až do nabytí mentální způsobilosti nezletilých uvědomit si v plném rozsahu existenci nároku, jak nesprávně dovozují dovolatelé…“
Rozsudek Nejvyššího soudu je dostupný zde.