V nedávné době se Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4556/2016 vyjádřil k přípustnosti dvojkolejnosti odškodňování újem na zdraví podle občanského zákoníku a podle pracovněprávních předpisů.
Jinak řečeno, Nejvyšší soud shledal odlišnou pracovněprávní úpravu odškodňování újmy na zdraví způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání za odůvodněnou:
„Rozdílnost právní úpravy odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění v zákoníku práce od úpravy obsažené v občanském zákoníku, která je důsledkem relativní samostatnosti pracovního práva vůči občanskému právu, je odůvodněna – jak správně dovodil odvolací soud – odlišností pracovněprávních vztahů od vztahů občanskoprávních, danou povahou závislé práce. V použití vyhlášky č. 440/2001 Sb. na poskytování náhrady za bolest v pracovněprávních vztazích v době od 1. 1. 2014, které vede ke stanovení náhrady v odlišné (nižší) výši, než ve které by byla stanovena v občanskoprávních vztazích podle ustanovení § 2958 o. z., proto nelze spatřovat dovolatelem namítaný rozpor s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, na nichž spočívá soukromé právo (§ 3 odst. 3 a § 10 odst. 2 o. z.). Ze stejného důvodu nelze uvažovat ani o porušení ústavního principu rovnosti před zákonem, resp. o diskriminaci zaměstnanců při odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění (čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Zaměstnanci totiž ani nejsou jedinými osobami vykonávajícími závislou práci (jinou obdobnou činnost), na které se v době od 1. 1. 2014 vztahuje úprava zákoníku práce o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění při poškození zdraví utrpěném při výkonu takové práce (jiné obdobné činnosti) a vyhláška č. 440/2001 Sb. (od 26. 10. 2015 nařízení vlády č. 276/2015 Sb.).“
Z uvedeného odůvodnění je zřetelné, že Nejvyšší soud považuje dvoukolejnost za přípustnou, a to pro odlišnosti pracovněprávních vztahů od vztahů občanskoprávních dané povahou závislé práce. Rovněž také z důvodu, že tato dvoukolejnost není zakotvena pouze pro pracovněprávní vztahy, nýbrž také např. u úředníků územních samosprávních celků či soudců.
Dle mého názoru je však toto odůvodnění Nejvyššího soudu poněkud strohé, pokud si uvědomíme, že hodnota lidského života a zdraví je ze samé podstaty shodná jak v pracovněprávních vztazích, tak i mimo ně.
Proti rozsudku Nejvyššího soudu však byla podána ústavní stížnost, která ale byla z procesních důvodů odmítnuta (Nejvyšší soud totiž pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení). Ústavní soud však v odmítavém usnesení uvedl: „Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení, ať už hmotněprávního, či procesního, obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.“
Dle mého názoru je tak velmi pravděpodobné, že se Ústavní soud problematikou přípustnosti předmětné dvoukolejnosti bude v budoucnosti meritorně zabývat.