Počátkem července letošního roku zveřejnil Ústavní soud nález sp. zn. I. ÚS 1785/21, v němž byla řešena problematika nesprávně vedené zdravotnické dokumentace a přípustnosti obrácení důkazního břemene v této souvislosti.
Ústavní soud zde navázal a potvrdil svoji předchozí rozhodovací praxi (nález sp. zn. IV. ÚS 14/17) o přípustnosti obrácení důkazního břemene (viz rovněž aktualita zde):
„29. Z procesního hlediska se výjimečná nerovnováha účastníků medicínskoprávních sporů projevuje právě ve významu řádného vedení zdravotnické dokumentace jako potenciálního důkazu klíčové povahy; jehož podoba a existence je v rukou pouze jedné z budoucích procesních stran. Nesplnění této povinnosti se proto může podle konkrétních okolností věci projevit v úvaze soudu o přenesení důkazního břemene na toho, kdo zdravotní dokumentaci nevedl řádně, neboť vlivem neúplné zdravotnické dokumentace se důkazní břemeno může stát pro žalobce (pacienta) neúnosným [viz k tomu dále nebo i příklady z německé soudní praxe v odborné literatuře – není-li určitý lékařský zákrok řádně dokumentován, má se za to, že nebyl proveden (HOLČAPEK, T. Dokazování v medicínskoprávních sporech. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 104–106, 157, 195.)].
30. Proto Ústavní soud v bodě 61 nálezu sp. zn. IV. ÚS 14/17 ze dne 9. 5. 2018 (N 84/89 SbNU 269) judikoval, že stojí-li v medicínském sporu na jedné straně pacient tvrdící, že mu protiprávním jednáním poskytovatele zdravotních služeb vznikla újma, a na straně druhé poskytovatel zdravotních služeb, který porušil svou povinnost vést řádně zdravotnickou dokumentaci pacienta, jsou důkazní možnosti procesních stran reálně nerovnovážné. V takovém případě je soud povinen zvážit obrácení důkazního břemene ohledně prokazování (ne)splnění některého z předpokladů odpovědnosti za újmu (nejčastěji existence protiprávního jednání – postupu non lege artis).“
Vedle toho se Ústavní soud rovněž zabýval otázkou hodnocení důkazů znaleckým posudkem a opětovně připomněl svoji předchozí judikaturu:
„Je-li znalecký posudek řádně zadán, vypracován a proveden k důkazu, přichází na řadu jeho zhodnocení rozhodujícím soudem; ze stěžejních zásad dokazování (§ 132 o. s. ř.) totiž vyplývá požadavek kritického hodnocení všech důkazů, včetně znaleckého posudku. V nálezu sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) i dalších navazujících se podává: „Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz; ani on a priori nepožívá větší důkazní síly, a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběhu znaleckého zkoumání, věrohodnosti teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivosti metod použitých znalcem a způsobu vyvozování jeho závěrů.“ Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, bez dalšího důvěřovat závěrům znalce, by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudcem podle jeho vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou (popř. i právní) správnost soudního rozhodování na znalce; takový postup však nelze z ústavněprávních hledisek akceptovat [viz dále např. nález sp. zn. I. ÚS 4457/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 132/70 SbNU 221), nález sp. zn. III. ÚS 2253/13 (N 3/72 SbNU 41) ze dne 9. 1. 2014 nebo i nález sp. zn. I. ÚS 3937/18 ze dne 28. 4. 2020; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].“
Nález Ústavního soudu je dostupný zde.