Stručný souhrn
Stěžovatelka trpěla od dětství spinální svalovou atrofií (SMA II) a byla zcela závislá na umělé plicní ventilaci. Žádala o úhradu léčby přípravkem Spinraza (nusinersen) z povinného zdravotního pojištění. Švýcarská zdravotní pojišťovna úhradu odmítla s odůvodněním, že dostupné vědecké studie neprokazují dostatečný terapeutický přínos léčby u dospělých pacientů s tímto typem onemocnění, kteří jsou trvale ventilováni.
Stěžovatelka si léčbu hradila prostřednictvím veřejné sbírky. Podle lékařských zpráv jí léčba umožnila zachovat jemnou motoriku prstů, řeč a schopnost ovládat počítač a elektrický vozík, což bylo zásadní pro její komunikaci, studium a samostatnost.
Evropský soud pro lidská práva připustil, že případ spadá do působnosti čl. 8 Úmluvy, neboť se týká ochrany soukromého života, osobní autonomie a lidské důstojnosti. Přesto však většinou čtyř hlasů proti třem rozhodl, že k porušení čl. 8 nedošlo.
Zásadní právní závěry
- Článek 8 Úmluvy může dopadat i na rozhodování o úhradě léčiv, pokud má odmítnutí léčby zásadní dopad na fyzickou integritu, autonomii, důstojnost nebo možnost společenského života pacienta.
- Úmluva nezaručuje právo na konkrétní léčbu ani právo na její bezplatnou úhradu. Přístup ke zdravotní péči může být omezen podmínkami stanovenými vnitrostátním právem.
- Státy mají v oblasti organizace zdravotnictví a úhrad velmi široký prostor pro uvážení (wide margin of appreciation). Soud bude zasahovat pouze tehdy, pokud je rozhodování svévolné nebo zjevně nepřiměřené.
- Stát může požadovat nejen individuální prospěch konkrétního pacienta, ale i dostatečné obecné vědecké důkazy o účinnosti léčby pro příslušnou skupinu pacientů. Pozitivní účinek u jednoho pacienta sám o sobě nemusí postačovat pro vznik nároku na úhradu.
- Při rozhodování o mimořádně nákladných léčivech lze legitimně zohlednit omezenost veřejných prostředků, nákladovou efektivitu a spravedlivou alokaci zdravotnických zdrojů.
- Článek 3 Úmluvy nebyl použitelný, neboť stát nezpůsobil zdravotní stav stěžovatelky a odmítnutí úhrady samo o sobě nedosáhlo intenzity nelidského či ponižujícího zacházení.
- Námitka diskriminace podle čl. 14 Úmluvy byla odmítnuta, protože rozdílné podmínky úhrady byly založeny na rozdílech ve vědeckých poznatcích a legitimních ekonomických úvahách.
Význam rozhodnutí
Rozsudek představuje první významné rozhodnutí ESLP, které systematicky vymezuje vztah mezi základními právy pacienta a rozhodováním o úhradě velmi nákladných inovativních léčiv. Potvrzuje, že otázky úhrady léčby mohou spadat pod ochranu čl. 8 Úmluvy, současně však zdůrazňuje, že Úmluva nezakládá subjektivní právo na financování konkrétní léčby z veřejných prostředků.
Současně je významný i silný disent tří soudců, kteří kritizovali příliš abstraktní hodnocení účinnosti léčby. Podle nich měly švýcarské soudy mnohem více zohlednit konkrétní význam i relativně malého zlepšení zdravotního stavu pro autonomii, komunikaci a důstojný život konkrétní pacientky.
Rozhodnutí tak velmi dobře ilustruje současné napětí mezi evidence-based medicine a ekonomickou racionalitou systému veřejného zdravotního pojištění na jedné straně a individualizovanou ochranou základních práv pacienta na straně druhé.