V souvislosti s rozhodováním soudů o nárocích sekundárních obětí podle §2959 OZ je velmi zajímavé sledovat vývoj zahraničních úprav. Zejména s ohledem na to, že všechny komentáře k OZ (pokud se k zahraničním úpravám vyjadřují) v rámci komparativního pohledu odkazují na velmi restriktivní německý přístup k odškodňování sekundárních obětí a rozlišování tzv. „Schockschaden“ a pouhých „Trauerschaden“, které nedosahují objektivně vyjádřitelné medicínské diagnózy. V roce 2017 ovšem došlo ke změně restriktivního přístupu a do BGB byl vtělen do ustanovení § 844 nový odst. 3 . Z hlediska systematiky je nutno poznamenat, že se jedná o ustanovení, které upravuje nároky pozůstalých při usmrcení člověka.
Bürgerliches Gesetzbuch (BGB)
§ 844 Ersatzansprüche Dritter bei Tötung
(1) Im Falle der Tötung hat der Ersatzpflichtige die Kosten der Beerdigung demjenigen zu ersetzen, welchem die Verpflichtung obliegt, diese Kosten zu tragen.
(2) Stand der Getötete zur Zeit der Verletzung zu einem Dritten in einem Verhältnis, vermöge dessen er diesem gegenüber kraft Gesetzes unterhaltspflichtig war oder unterhaltspflichtig werden konnte, und ist dem Dritten infolge der Tötung das Recht auf den Unterhalt entzogen, so hat der Ersatzpflichtige dem Dritten durch Entrichtung einer Geldrente insoweit Schadensersatz zu leisten, als der Getötete während der mutmaßlichen Dauer seines Lebens zur Gewährung des Unterhalts verpflichtet gewesen sein würde; die Vorschriften des § 843 Abs. 2 bis 4 finden entsprechende Anwendung. Die Ersatzpflicht tritt auch dann ein, wenn der Dritte zur Zeit der Verletzung gezeugt, aber noch nicht geboren war.
(3) Der Ersatzpflichtige hat dem Hinterbliebenen, der zur Zeit der Verletzung zu dem Getöteten in einem besonderen persönlichen Näheverhältnis stand, für das dem Hinterbliebenen zugefügte seelische Leid eine angemessene Entschädigung in Geld zu leisten. Ein besonderes persönliches Näheverhältnis wird vermutet, wenn der Hinterbliebene der Ehegatte, der Lebenspartner, ein Elternteil oder ein Kind des Getöteten war.
Jak plyne ze shora uvedeného, zůstává německá úprava i nadále relativně restriktivní – přiznává nárok na odčinění nemajetkové újmy pouze v případě usmrcení člověka, nikoliv vážného poškození na zdraví. Tam i nadále je nutno vycházet z judikatorně vytvořených kritérií a odlišování tzv. „Schockschaden“ a pouhých „Trauerschaden“.
Zajímavá debata se rovněž v Německu točí kolem částky, která má být v případě úmrtí člověka sekundárním obětem přiznávána.