Náhrada škody podle krizového zákona a problematika příčinné souvislosti

By | 27/03/2020

Jednou z věcí, která v poslední době hýbe právní veřejností, je problematika náhrady za škody vzniklé v důsledku nařízených opatření k zamezení šíření COVID 19.

Určitě zajímavá je úvaha JUDr. Hořínové na stránkách Advokátního deníku – Snaží se vláda vyhnout odpovědnosti za škodu způsobenou nouzovým stavem?

Tato úvaha pak navazuje na řadu jiných článků a vyjádření, které dovozují velmi snadnou možnost postižených subjektů požadovat od státu náhradu škody podle ustanovení § 36  krizového zákona.  Trochu stranou, jak názorem, tak fundovaností, stojí příspěvek kolegy Filipa Melzera – Covid-19: Poskytování náhrad za újmy vyvolané krizovými opatřeními , s nímž se ztotožňuji.

Současně bych chtěl upozornit na jeden  problematický aspekt případného vymáhání náhrady škody, který nebývá často zmiňován.  Jedná se o problematiku příčinné souvislosti v případě ušlého zisku a  zejména pak jejího prokazování. Je totiž zřejmé, že ve většině případů nebude hlavní částí požadované náhrady skutečná škoda, ale spíše ušlý zisk.  A zde se dostáváme do skutečných problémů, neboť nebude možné prostým způsobem srovnat stav před zavedením opatření a po zavedení opatření, ale bude nutno srovnávat stávající stav se stavem, který by hypoteticky nastal bez zavedení opatření. A právě prokázání této skutečnosti bude klíčové pro získání náhrady; současně bude ale téměř nemožné. Je totiž velmi obtížné modelovat, jak by vypadal stav bez přijatých opatření, ale v době probíhající pandemie – je pravděpodobné, že by se většina lidí v důsledku strachu zdražovala stejně doma a do restaurací, divadel, atp. nechodila.  A důležité je upozornit, že to bude žalobce, který musí unést důkazní břemeno a prokázat, že mu škoda vznikla skutečně v důsledku přijatého opatření, nikoliv v důsledku něčeho jiného.

Pregnantně to vyjadřuje F. Melzer, když tvrdí:

„Prokázání příčinné souvislosti, a to sama otázka, zda je krizové opatření ve vztahu k nastalé újmě conditio sine qua non, však často může být velmi komplikované a v jednotlivostech zde vzniká velmi mnoho sporných otázek. Zvláštní problémy budou spočívat zejména v těch případech, kdy je třeba zohlednit průběh a účinky pandemie samotné. Nejprve je třeba si uvědomit, že nejde o příčinnou souvislost s krizovým stavem a vzniklou škodou, nýbrž o příčinnou souvislost krizového opatření a vzniklé škody. Nelze proto např. argumentovat tím, že před pandemií měl určitý podnik obrat v určité výši, nyní po krizovém opatření má obrat nižší, a že rozdíl vymezuje škodu v podobě ušlého zisku z provozu tohoto obchodu. Je třeba srovnat stav, jaký skutečně je, se stavem, jaký by hypoteticky byl, pokud by ke krizovému opatření nedošlo.

Zjištění stavu, jaký fakticky je, spočívá ve zjištění skutečnosti, nepřináší tedy specifické důkazní obtíže. Naproti tomu výrazně problematičtější je zjištění onoho hypotetického stavu, který by byl nastal, pokud by nebylo provedeno krizové opatření, ovšem při existující krizové situaci. Je proto třeba namodelovat, jak by se pravděpodobně krizová situace vyvíjela nebýt krizového opatření, a jaký by to mělo vliv na majetek subjektu, který se domáhá náhrady škody.“

 

 

 

Napsat komentář