Dne 18.12.2014 vydal NS ČR další rozhodnutí zabývající se náhradou nákladů léčení (NS 25 Cdo 862/2013). Opět se zde zabýval problematikou aktivní legitimace osob podle § 449 OZ 1946, které osobně poskytují péči poškozenému.
NS v dané věci konstatoval:
Podle § 449 obč. zák. při škodě na zdraví se hradí též účelné náklady spojené s léčením (odst. 1). Náklady léčení a náklady pohřbu se hradí tomu, kdo je vynaložil (odst. 3).
V nálezu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11, vyslovil Ústavní soud právní názor, že nárok na náhradu nákladů spojených s péčí o nesoběstačnou poškozenou osobu a její domácnost po ukončení léčby je nárokem na náhradu skutečné škody dle § 442 odst. 1 obč. zák., neuplatní se tudíž ustanovení § 449 odst. 3 obč. zák. a k uplatnění tohoto nároku je aktivně legitimována poškozená osoba, nikoli tedy osoba, která péči poskytuje. Je proto dána aktivní legitimace postiženého bez ohledu na to, zda o něj bezplatně pečuje osoba blízká či nikoli. Dle závěrů Ústavního soudu je totiž věcí poškozeného, jaký způsob zajištění péče o svou osobu si zvolí. K tomuto závěru se Ústavní soud přihlásil i v usnesení ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 2963/12 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), jímž byla jako zjevně bezdůvodná odmítnuta ústavní stížnost směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1837/2011. Ústavní soud v něm uvedl, že žalobce (tj. osoba pečující) by byl věcně aktivně legitimován pouze při kumulativním splnění dvou podmínek: muselo by jít o náklady léčení a muselo by být doloženo, že byly žalobcem přímo vynaloženy; shodně se k otázce věcné aktivní legitimace žalobce ve vztahu k nároku na náhradu za péči, kterou poskytoval své těžce zdravotně postižené družce, Ústavní soud vyjádřil i v předchozím svém usnesení ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 2523/11, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4576/2008, a v němž Ústavní soud uvedl, že soud nemůže svým rozhodnutím konstituovat nárok na náhradu škody, který není upraven v zákoně.
Zásada, že účelně vynaložené náklady léčení je možno podle § 449 obč. zák. přiznat jen tomu, kdo je skutečně vynaložil a jejich vynaložení prokázal, vyplývá z konstantní judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2079/97, publikovaný pod č. 30/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 3. 1981, sp. zn. 6 Cz 14/81, publikovaný pod č. 26/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Těmto osobám, i když samy nejsou osobami poškozenými, zákon v ust. § 449 obč. zák. zakládá přímý nárok na náhradu jimi vynaložených nákladů.
Judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu se tedy shoduje v názoru, že jiné osoby, byť poskytují poškozenému po skončení léčení péči o jeho osobu, k uplatnění práva na peněžní náhradu za tuto péči nejsou podle platné právní úpravy aktivně legitimovány (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. 25 Cdo 3419/2012).
V dané věci dovolatelka poskytuje poškozenému péči o jeho osobu a domácnost, avšak nevynakládá na tuto péči finanční částky, které by byly předmětem řízení, jedná se o péči vykonávanou osobně dovolatelkou. Jak vyplývá z výše uvedeného, není v dané věci aktivně legitimována k uplatnění nároku na náhradu.