Koncepční a obšírné zpracování problematiky vyrovnání újmy prospěchem (compensatio lucri cum damno) v českém právu absentuje. Tato teze platí nejen pro doktrínu, ale také pro judikaturu. To však neznamená, že by s ní české soudy nebyly konfrontovány. Zmínit lze právě recentní usnesení Ústavního soudu III.ÚS 4194/18 navazující na rozsudek Nejvyššího soudu 25 Cdo 3157/2018.
Problematika vyrovnání újmy prospěchem zahrnuje situace, v nichž událost vyvolávající povinnost k náhradě újmy nezpůsobí poškozenému toliko újmu, nýbrž dá současně vzniknout určitému prospěchu na jeho straně. Klíčová otázka zní, zda je přípustné prospěch nabytý v důsledku škodní události při stanovení výše újmy zohlednit. Jinak řečeno, zda je zapotřebí nabytý prospěch odečíst od náhrady újmy, či poškozenému přiznat nejen náhradu újmy, ale také mu ponechat nabytý prospěch. A to primárně z důvodu, aby se poškozený skrze náhradu a prospěch bezdůvodně neobohatil a současně aby škůdce nenahradil méně, než kolik činí skutečně způsobená újma. Inherentní této problematice je současně její značná závislost na hodnotovém úsudku soudců.
V případě výše uvedených rozhodnutí NS a ÚS se jednalo o případ, v němž poškozená požadovala náhradu újmy v podobě účelně vynaložených nákladů na léčení podle § 449 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964, konkrétně náhradu nákladů vynaložených na zajištění pomoci při základních životních úkonech a na zajištění chodu domácnosti. Soudy se zde musely vypořádat s otázkou, zda je třeba od této náhrady odečíst příspěvek na péči poskytovaný podle § 7 zákona o sociálních službách. I když ani jeden ze soudů při posuzování této věci explicitně nepoukázal na teorii vyrovnání újmy prospěchem, některé její zásady aplikovaly.
Oba soudy shodně dospěly k závěru, že je třeba příspěvek na péči (forma prospěchu/výhody) odečíst od požadované náhrady nákladů spojených s léčením. Argumentace byla následující:
„Podle § 7 zákona o sociálních službách se příspěvek na péči poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby.“
„Tímto příspěvkem se stát podílí na zajištění sociálních služeb nebo jiných forem pomoci podle tohoto zákona při zvládání základních životních potřeb osob.“
„Tato sociální dávka sice příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu s účinností od 1. 1. 2007 nahradila, nicméně jejím účelem, jak vyplývá z textu zákona i z důvodové zprávy, je umožnit osobě, jejíž dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav vyžaduje péči jiných osob, zajištění potřebné pomoci při péči o vlastní osobu a při zajištění soběstačnosti.“
„Poškozenému tedy příspěvek na péči náleží ze stejného důvodu, jako je ten, na němž je založena případná povinnost škůdce nahradit škodu v podobě vynaložených nákladů na péči, a slouží témuž účelu.“
„Účelovost příspěvku se pak jednoznačně podává i ze zákonem stanovené povinnosti příjemce (poškozeného) využívat jej jedině k zabezpečení si potřebné pomoci, přičemž nedodržení této povinnosti je sankcionováno zastavením výplaty či dokonce odnětím příspěvku.“
„V případě, že by na stejný účel byla fyzické osobě – poškozenému poskytována náhrada vynaložených nákladů jak ze státních prostředků, tak od osoby povinné k náhradě škody, šlo by o vyplácení dvojité (duplicitní).“
Z odůvodnění je patrné, že soudy primárně zvažovaly zejména tři okolnosti, proč příspěvek na péči při stanovení výše náhrady zohlednit. Za prvé, smysl a účel výhody per se („…jejím účelem, jak vyplývá z textu zákona i z důvodové zprávy, je umožnit osobě, jejíž dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav vyžaduje péči jiných osob, zajištění potřebné pomoci při péči o vlastní osobu a při zajištění soběstačnosti…“), za druhé, smysl a účel výhody ve vztahu k normě regulující rozsah povinnosti k náhradě újmy („…Poškozenému tedy příspěvek na péči náleží ze stejného důvodu, jako je ten, na němž je založena případná povinnost škůdce nahradit škodu…“) a za třetí kompenzační funkci civilního deliktního práva („…V případě, že by na stejný účel byla … poskytována náhrada … jak ze státních prostředků, tak od osoby povinné k náhradě škody, šlo by o vyplácení dvojité (duplicitní).“
S výše uvedenou argumentací se lze v zásadě ztotožnit, nicméně s ohledem na již zmíněnou skutečnost, že problematika vyrovnání újmy prospěchem je problematikou silně hodnotově odvislou, bylo by do budoucna velmi žádoucí, aby se k ní vysoké soudy přihlásily explicitně a případy posuzovaly v celém jejím komplexu, tak jak například činí německá i rakouská judikatura (viz např. rakouské rozhodnutí OGH 5 Ob 242/03d). Kupříkladu by se pak Ústavní soud patrně vyjádřil i k zřetelnému potření preventivní funkce civilního deliktního práva, ke zvýhodnění škůdce tím, že nemusí nahradit celou způsobenou újmu a k přesunu části újmy na veřejné rozpočty.
Závěrem je třeba uvést, že doktrinárně a judikatorně vytvořené zásady, podle kterých se pravidelně tato problematika posuzuje, nejsou „samospasitelné“, vždy se musí posoudit všechny okolnosti daného případu s tím, aby náhrada újmy byla spravedlivá. Doktríně a soudní praxi pak napomáhá zasazování případů s obdobnými skutkovými okolnosti do skupin (Fallgruppen).