V rámci své činnosti rozhodoval Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 25 Cdo 724/2019 o dovolání žalobkyň ve věci úhrady náhrady škody podle § 444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 ve výši 240.000,- Kč. V rámci tohoto příspěvku se nechci zabývat meritem věci (tj. problematikou odpovědnosti za provoz motorového vozidla), ale pouze problematikou náhrady nákladů řízení. Velmi dobrý a podrobný článek o náhradách nákladů řízení byl publikován kolegou Ivou Smržem v Časopise zdravotnického práva a bioetiky, který je přístupný zde.
V rámci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 724/2019 bylo pak řečeno, že náhrada nákladů se řídí ustanoveními o náhradě nákladů za zastupování ve věcech osobnostních:
„Odměna advokáta byla dovolacím soudem stanovena podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., neboť jde o náklady za zastupování ve věci osobnostních (tj. penězi v zásadě neocenitelných) práv s návrhem na náhradu nemajetkové újmy (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, a ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4552/2014, a nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 819/15). Tento způsob stanovení odměny advokáta byl ostatně v této věci shledán ústavně přijatelným usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 21/19.“