Morální povinnost lidstva? Pokojně vymřít.

Lidé se většinou velmi radují a jsou hrdí, pokud přivedou na svět vlastního potomka. Proč vlastně?, ptá se ironicky jihoafrický filosof David Benatar. Něco takového běžně dokáží miliardy lidí a živočichů s funkčními pohlavními orgány. Navíc, dodává, si ti lidé neuvědomují, že přivést na svět dítě je hluboce nemorální. Jedinou přijatelnou možností je vzdát se reprodukce (to samozřejmě neznamená vzdát se sexu) a poklidně vymřít. Vesmíru to vadit nebude, zvládl to miliardy let bez nás a nepochybně to zvládne i poté, co poslední člověka na planetě Zemi vydechne naposledy.

Přijde vám to jako špatný vtip, nadsázka? Kdepak. David Benetar, čelní představitel antinatalismu, to myslí smrtelně vážně a stejně smrtelně vážně jeho názory bere odborná komunita. Antinatalismus tvrdí, že zplozením dítěte mu působíme vážnou újmu, kterou nelze vykoupit žádným myslitelným způsobem. A všichni se asi shodneme na tom, že úmyslně někomu působit újmu není správné.

Proč by ale mělo přivedení vlastního potomka na svět představovat újmu? Benatarovy argumenty jsou poměrně složité, ale základní myšlenku si můžeme přiblížit poměrně snadno. Představme si, že manželský pár zvažuje, zda mít dítě. Oba dva si uvědomují, že lidský život není jen plný radosti, ale obsahuje také značnou míru strasti a utrpení. Mohou si samozřejmě říci, že v souhrnu jejich dítě povede dobrý život, že strasti budou vyváženy radostmi, že mu prostě na světě bude celkem dobře. Je to ale poněkud složitější: volba totiž není mezi tím, jaký dítě povede život, ale mezi tím, zda mít dítě, či ho nemít. A v této volbě se podle Benatara objevuje závažná asymetrie (abych to zjednodušil) mezi radostí a strastí. Řekněme, že se dítě narodí. Nikdo z nás nepochybuje o tom, že přítomnost radostí (různého druhu)  bude pro to dítě dobré, zatímco přítomnost strastí (včetně bolesti) pro něj bude špatná. Možná radosti převáží strasti. O to ale tady nejde.

Jde o to, že máme ještě tu druhou volbu – nepočít žádné dítě. A zde vstupuje asymetrie do hry: nepřítomnost strastí je podle Benatara dobrá (dítě nebude existovat, takže nemůže ani trpět), zatímco nepřítomnost radostí není špatná. Špatná by byla pouze u existujícího člověka, kterému nějaká ta radost – třeba sexuální prožitek – chybí. Jednoduše řečeno: přivedeme-li na svět nového člověka, způsobíme mu újmu, protože jeho existence bude zahrnovat jak radosti, tak i strasti. Rozhodneme-li se ale jinak, nezpůsobíme nikomu újmu. Kdo neexistuje, nemůže trpět (to je dobré). Jistě, nemůže si ani nic užít, ale to není u někoho, kdo neexistuje, špatné.

Z této asymetrie podle antinatalistů jako je Benatar plyne, že přivést na svět dítě vždy znamená, že mu způsobíme újmu (v porovnání s tím, že bychom se rozhodli být bezdětní). Jak velká tato újma je? Kdyby byla relativně malá, mohli bychom říci, že je převážena všemi dobry spojenými s lidskou existencí a proto, v konečném důsledku, plodit děti zas až tak nesprávné není. Jenže Benatar tvrdí, že ta újma není malá. Ba naopak, je velká, příliš velká, než abychom svým jednáním nutili své potomky ji snášet.

Jak ale může něco takového tvrdit? Copak není náš život v podstatě pěkný, zvláště když sedíme doma se skleničkou whisky a relaxujeme po příjemném dni? Benatar je pesimista a tvrdí, že lidé jsou příliš optimističtí a chybně hodnotí kvalitu svého života. Na podporu svého tvrzení cituje celou řadu psychologických studií, jež dokazují, že my lidé fungujeme podle určitých psychologických mechanismů. A ty nám brání prohlédnout a uvědomit si tragičnost vlastní existence. Jedním z nich je prostě skutečnost, že svůj život máme tendenci hodnotit lépe, než jaký doopravdy je. Máme také neuvěřitelnou schopnost zvyknout si na to špatné, co se nám stalo. Když se někdo dozví, že bude nutné amputovat mu nohu, neprožívá svůj život zrovna nejlépe. Za pár let ale může být zase šťastný, bez ohledu na to, že je o jednu nohu kratší.

Lidský život, říká Benetar, je plný utrpení. Jen ho prostě nevidíme, protože nechceme. Choroby, smrt, války, citové problémy, nesplněné tužby a přání, hlad, zima, ale třeba i to, že jsme unavení, že musíme čekat ve frontách na autobus, že si nemůžeme dopřát dovolenou, jakou bychom chtěli, manželství se nám rozpadá a děti nesplňují naše očekávání. Svět je plný bolesti a bolest má nad radostí a slastí navrch. Nevěříte? Souhlasili byste s následujícím návrhem? Šílený vědec vám nabídne, že zažijete měsíc neustále a nepředstavitelné slasti. Musíte proto udělat jen jediné: nechat se jeden den brutálně mučit (řekněme, že mučení bude bez následků). Jste pro? Asi málokdo odpoví, že ano.

Argumenty, které Benatar předkládá, označuje jako filantropické. Jednoduše proto, že jsou vedeny zájmem o osoby, které vstupem do života získávají život plný utrpení. A jediný rozumný způsob, jak toto neetické jednání zastavit, je přestat se rozmnožovat. Ale není to jediný jeho argument. Jihoafrický filosof říká, že se nazýváme Homo sapiens neprávem. Ve skutečnosti jsme spíše Homo perniciosus (člověk nebezpečný). Přiznám se, že četba stránek, kde toto své tvrzení dokládá, je nesmírně frustrující zážitek, neboť se mu podařilo shromáždit příklady těch nejohavnějších věcí, kterých člověk byl, je a asi i bude schopný se dopustit vůči jiným lidem, zvířatům a celé planetě. Dříve jsem například nikdy neslyšel o autokanibalismu, praktice, kterou svým zajatcům prováděli bojové milice v Kongu. Odřezávali z nich kusy masa a nutili je, aby je jedli.

Člověk je pro Benatara nebezpečný tvor. Nejen tím, co dělá ostatním. Působí újmu i svým vlastním dětem (třebaže s dobrými úmysly) tím, že je přivádí na tento temný a zlý svět plný utrpení. Pokud lidé pokojně vymřou, zmizí ze světa ohromné, nepředstavitelné množství zla a bolesti. A to je podle něj nepochybně dobrá věc. Pokud s ním tedy souhlasíte, neploďte děti a přesvědčte i ostatní, aby se rozmnožování vzdali. Možná jednoho dne slunce vyjde nad planetou Zemí, po jejímž povrchu nebude kráčet jediná lidská bytost.