Marná léčba (futile care) v judikatuře soudů ve Spojených státech amerických

By | 21.12.2015

Koncept marné léčby je jedním z klíčových konceptů při rozhodování na konci života (end of life decissions). Problematické z tohoto hlediska je to, že samotný koncept je doprovázen bouřlivou diskusí a neshodami. To se odráželo i v právní judikatuře.  Pojetí marné léčby počalo nabývat na důležitosti v éře moderní medicíny, zejména v souvislosti s nárůstem život-udržujících technologií v druhé polovině 20. Století, a to nejprve v USA. Z tohoto důvodu se tento odkaz zabývá právě judikaturou v USA, která je v otázce tzv. marné péče zřejmě nejrozsáhlejší.[1] První soudní případy ze sedmdesátých a osmdesátých let  dopadaly typicky na situaci, kdy rodinní příslušníci pacienta žádali nemocnici o odpojení život udržujících přístrojů pacienta v perzistentně vegetativním stavu. Po rozhodnutí Nejvyššího soudu v případu Cruzan se praxe ustálila na obecné shodě, že rozhodnutí o nepokračování / nezahájení život udržující léčby, ať už učiněné kompetentním pacientem v jeho současném stavu nebo vyslovené jako dříve vyslovené přání, či dokonce na základě zástupného souhlasu zmocněného zástupce, by mělo být respektováno i v případě, kdy jeho uznání povede k pacientově smrti. Poněkud paradoxní jev se odehrává v současné době, kdy se situace v případě soudních sporů mezi rodinnými příslušníky a nemocnicemi otočil oproti 70. letům – ve většině případů je to v současné době rodina, která chce, aby nemocnice pokračovala v poskytování život udržující léčby a nemocnice ji chce ukončit, protože má za to, že další péče je již marná.[2]

Karen Ann Quinlan (In re Quinlan, 70 N.J. 10, 355 A.2d 647, 1976)[3]

První přelomové rozhodnutí v případu zabývající se otázkou pokračování život udržující léčby a její marnosti bylo rozhodnutí v případu mladé dívky Karen Quinlan.[4] Tato dívka se ocitla v nemocnici 15.dubna 1975 a její stav byl posouzen lékaři jako „perzistentně vegetativní stav“ bez možnosti vyléčení a obnovy normálních funkcí. Pacientka byla udržována při životě pomocí dýchacího respirátoru a umělého vyživování. Její adoptivní rodiče žádali nemocniční personál, aby respirační přístroj udržující slečnu Quinlan při životě odpojili, nicméně nebylo jim vyhověno. Lékař totiž konstatoval, že nebyla naplněna tzv. harvardská kriteria mozkové smrti. Z toho důvodu podali rodiče slečny Quinlan žalobu k soudu. Nakonec o věci rozhodoval Nejvyšší soud New Jersey – ten nesouhlasil s návrhem rodičů, že by se v daném případě jednalo o porušení Prvního dodatku Ústavy (práva na náboženskou svobodu) ani porušení Osmého dodatku Ústavy (ochrana před krutým a neobvyklým trestáním), ale jako relevantní k danému případu se mu jevilo prozkoumání souladu s individuálním právem na soukromí. S tímto právem je spojené i právo na odmítnutí medicínské léčby.  Soud výslovně uvedl, že pokud by Karen byla lucidní a mohla se vyjádřit sama, měla by právo odmítnout pokračování k připojení na respirátor, i kdyby výsledkem byla její přirozená smrt. V protikladu k tomuto právo jednotlivce pak je podle soudu nutné zvážit státní zájem na ochraně a posvátnosti lidského života a ochraně práva lékaře vykonávat medicínskou péči podle jeho nejlepšího svědomí a vědomí. V tomto případě lékaři tvrdili, že odstranění přístrojové techniky je v rozporu s jejich profesionálním úsudkem. Žalobce naopak tvrdil, že Karenina současná léčba slouží pouze k zajištění dosavadních životních funkcí a je nadál marná. Respirátor nemůže vyléčit nebo zlepšit zdravotní stav, ale při nejlepším může prodloužit pacientčino pomalé umírání, což není v zájmu pacientky.  Lékař slečny Quinlan odmítal respirátor odpojit z toho důvodu, že by takový postup byl v rozporu s dosavadními medicínskými standardy. Soud se nicméně domníval, že medicínské standardy výrazně ovlivnila i právní možnost být stíhán za trestný čin vraždy. Navíc tyto standardy nebyly jasně ohraničené a tudíž ponechávaly lékaře v nejistotě. Nakonec však soud paradoxně rozhodl, že právě medicínští odborníci by měli v takových případech rozhodntou. Výslovně uvedl, že rozhodnutí o odpojení od přístroje nepřísluší soudu jako rozhodnutí právní, ale jedná se o rozhodnutí odborné. Soud navrhl, aby o podobných typech případů rozhodovala nemocniční etická komise. V případě Karen Quinlan pak soud rozhodl, že pokud etická komise nemocnice vysloví souhlas s tím, že neexistuje další možnost, aby karen procitla s perzistentně vegetativního stavu do kognitivního stavu, současný systém život-udržujících přístrojů může být odpojen bez rizika civilněprávní a trestněprávní odpovědnosti. Tento přístup, který ponechal řešení otázky marné léčby a otázky odpojování od přístrojů plně v dikci medicínských odborníků, byl řadou právních teoretiků kritizován.[5] Zajímavostí případu je to, že slečna Quinlan poté, co byla odpojena od respirátoru, ale nikoliv od umělé výživy, začala samostatně dýchat a přetrvala v perzistentně vegetativním stavu až do roku 1985.

Superintendent of Belchertown State School v. Saikewicz 370 N.E.2d 417 (1977)[6]

Stanovisko soudu ve věci Quinlan odmítl aplikovat Massachusettský Nejvyšší soud ve věci Saikewicz o dva roky později. V daném případě šlo o mentálně postiženého 67-letého pacienta, který trpěl leukémií v jejím fatálním stádiu. Pokud by došlo k ukončení chemoterapie, očekávala se brzká smrt pacienta bez utrpení. V případě aplikace chemoterapie by sice došlo k prodloužení jeho života, nicméně lékaři očekávali řadu vedlejších příznaků způsobujících bolest, které by pacient nebyl schopen pochopit. Léčba navíc nemohla úspěšně vyléčit jeho nemoc, pouze prodloužit umírání.

Soud se neztotožnil s názorem soudu ve věci Quinlan, když výslovně uvedl následující:

„Zaujímáme nepříznivé stanovisko k jakémukoliv pokusu přenést konečnou rozhodovací pravomoc soudu a jeho odpovědnost za takové rozhodnutí na jakoukoliv komisi nebo jinou skupinu. Z toho důvodu odmítáme přístup Nejvyššího soudu v New Jersey z případu Quinlan, který přenesl tuto pravomoc na pacientova opatrovníka, jeho rodinu a nemocniční etickou komisi.“

Soud zejména odkázal na ústavní právo na soukromí, které umožňuje jakémukoliv pacientovi odmítnout léčbu, toto právo přitom dopadá i na nekompetentní pacienty. U nekompetentních pacientů se soud domnívá, že toto právo na odmítnutí léčby musí být dovozeno na základě testu nahrazujícího rozhodnutí, které umožňuje dovodit, jak by se v daném případě takový pacient rozhodoval. Jeho rozhodnutí pak nahrazuje substituční rozhodnutí soudu.

V daném konkrétním případě se pak soud pokusil dovodit vůli pana Saikewicze následujícím způsobem: nejprve nalezl dva faktory, které podporovaly rozhodnutí pro pokračování léčby – největší množství pacientů volí chemoterapii a zároveň je tu vysoká šance na prodloužení života pacienta. Proti tomu ale soud nalezl šest faktorů, které směřovaly proti podstoupení chemoterapie: vysoký věk pacienta, jeho neschopnost spolupracovat při léčbě, pravděpodobné nežádoucí účinky, nízká šance na dočasné zlepšení stavu, jistota, že terapie způsobí pacientovi bezprostřední bolest a utrpení a konečně i to, že kvalita života pacienta i v případě dočasného zlepšení bude nízká. Na základě těchto faktorů soud došel k závěru, že pokud by byl Saikewicz kompetentní, odmítl by léčbu, která by z nejvyšší pravděpodobností byla marná.

Rozhodnutí massachusettského soudu vyvolalo paniku u odborné lékařské veřejnosti. Ta byla pobouřena, že si soud uzurpuje právo a odpovědnost na rozhodování o tématech, které podle lékařů měly zůstat doménou odborníků. Zároveň zavládla panika, protože určitá rozhodnutí, která lékaři téměř rutině při své praxi na konci života činili (například u defektních novorozenců) mohli být náhle přezkoumány soudem. Zdálo se, že soudní moc náhle může intervenovat do každého rozhodnutí o životě a smrti.[7]

Rozhodnutí In re Dinnerstein(6 Mass. App. Ct. 466,1978, Norfolk County)[8]

Tento případ byl významný zejména z důvodů otázky tzv. dříve vyslovených přání („advance directives“), nicméně soud se zabýval i otázkou marné péče. Opět se v určité míře odchýlil od rozhodování v předchozím rozhodnutí ve věci Saikewicz. Jednalo se o 67-letou pacientku trpící Alzheimerovou nemocí v jejím pokročilém stádiu, s prognózou délky života mezi pěti až sedmi lety života, bez možnosti zastavit nebo jen zpomalit následky této choroby.  V roce 1975 se stala plně závislou na intenzivní péči zdravotnického personálu, v roce 1978 pak utrpěla mozkovou příhodu, po které byla totálně paralyzována na levé straně celého těla a následně upadla do kómatu. Následně byl její stav popsán jako vegetativní stav bez toho, aniž by vnímala své okolí. Byla připojena na umělou výživu, její stav byl beznadějný, nicméně bylo obtížné určit, kdy zemře. Očekávání délky života však nepřesahovalo rok.

Za této situace navrhl její ošetřující lékař, aby v případně zástavy krevního oběhu nebo zástavy dechu, nebyla poskytnuta kardiopulmonální resuscitace. S tímto doporučením se ztotožnili i příbuzní pacienta a požadovali, aby tento pokyn byl zanesen i do zdravotnické dokumentace pacienta bez předchozího soudního přezkumu, nebo alternativně, pokud by taková autorizace soudním rozhodnutím byla vyžadována, aby byla taková autorizace soudem dána.  Soud ustanovil ve věci opatrovníka, který naopak zastával opačný názor. V soudním jednání přitom bylo jedním z cílů interpretovat rozhodnutí ve věci Saikewicz. Podle některých totiž toto rozhodnutí zakazovalo příkaz neresuscitovat pokud se neukáže v soudním řízení, že se v daném případě jedná o nejlepší možné řešení pro pacienta. Ve věci Saikewicz totiž nebylo nastaveno pouzr pravidlo pro proces u neprodlužování život udržující marné léčby u nekompetentních pacientů (hledání optimálního řešení pro pacienta, které nalézá soud), ale také, byť implicitně, nastavilo pravidlo, že dokud nedojde k rozhodnutí soudu, není možné ukončit život udržující léčbu nebo nezahájit život zachraňující léčbu.  Ve většině případů tak lékař bude muset provést u nekompetentních pacientů resuscitaci, i když by šlo z odborného hlediska o marnou léčbu, či dokonce o „kruté prodlužování procesu umírání“.

Soud ve věci Dinnerstein odmítl, že by taková interpretace rozhodnutí byla záměrem soudu ve věci Saikewicz. Podle něj se v tomto případě Saikewicz jednalo o život udržující léčbu za situace, kdy bylo rozumné očekávání, že může být nemoc dočasně nebo permanentně odstraněna nebo může být vylepšen zdravotní stav. Prodlužováním života se ale nemůže rozumět prodlužování umírání. V případech, kdy žádná šance na přežití nebo zlepšení zdravotního stavu neexistuje, proces nutného rozhodování soudu se nepoužije. Nutnost získat svolení soudu se nebude aplikovat na situace terminálních stádií trvalé, nevyléčitelné a smrtelné  nemoci. V takových případech jsou pokusy o resuscitaci, i kdyby byly úspěšné, zcela zbytečné, protože nepřinesou pro pacienta žádný prospěch, nevyléčí nemoc ani nezmírní utrpení pacienta a „nevymaní jej ze spárů smrti“. V daném případě se nejedná o typ léčení, který by podléhal svobodné volbě pacienta, pokud by byl kompetentní, neexistuje zde možnost alternativy ve smyslu případu Saikewicz. V případě terminálních pacientů v ireverzibilním stavu je na odborném medicínském posouzení na základě znalosti historie pacienta a přání jeho rodiny rozhodnout, zda pokračovat v dalších léčebných úkonech či nikoliv. Nejedná se tedy v tomto případě o soudní, ale o odborné medicínské rozhodnutí, které může být učiněno bez předchozího soudního schválení.

Rozhodnutí Elizabeth Bouvia v. Superior Court (Glenchur) (1986) [9]

Pětadvacetiletá paní Elizabeth Bouvia trpěla mozkovou obrnou, přičemž byla upoutána na lůžku a kompletně závislá na péči ostatních. Nicméně paní Bouvia byla plně lucidní a kompetentní k právnímu rozhodování o vlastní fyzické integritě. V roce 1986 několikrát vyslovila přání ukončit svůj život, a to zejména s ohledem na nesnesitelné bolesti, kterými trpěla. Nakonec odmítla připojení na umělou výživu v kalifornské nemocnici a rozhodla se ukončit svůj život vyhladověním. [10] Personál nemocnice jí ale odmítl vyhovět a udržoval ji připojenou na umělé výživě proti její vůli. Jedním z odůvodnění bylo to, že v daném případě není možné mluvit o marné péči. Mezitím se paní Elizabeth obrátila na právníka, který podal v předmětné věci žalobu, soud v prvním stupni ale rozhodl, že v tomto případě může být nuceně vyživována proti její vůli. Soud uvedl, že ačkoliv má pacientka nárok na rozhodování o svém životě, nemá nárok na to, aby nemocnice měla povinnost asistovat jí u sebevraždy. Elizabeth následně překousala připojenou trubici, která ji ovšem násilně byla personálem opět připojena. Mezitím ve věci soudní řízení u vyšších instancí pokračovalo a nakonec rozhodoval Odvolací soud státu Kalifornie.[11] Odvolací soud rozhodl, že v daném případě nižší soudní instance nesprávně vyhodnotily jednání paní Bouvia, když se snažily dovozovat „motivy“ sebevraždy v zákulisí jejího rozhodnutí nepokračovat v léčbě. Pokud existuje právo na odmítnutí léčby, na motivech podle odvolacího soudu nijak nezáleží. Rozhodně není nelegální nebo nemorální, pokud určitá osoba preferuje přirozenou, ačkoliv rychlejší smrt než život pod sedativy při zapojení na přístrojovou techniku. Soud neusoudil, že by v daném případě ukončení výživy ze strany nemocnice bylo trestným činem pomoci při sebevraždě. O takové jednání by se jednalo např. v případě, kdy někdo jinému podá zbraň, nůže, jed, případně jiný prostředek k okamžitému ukončení života sebevraha, nicméně v daném případě se jedná o zcela odlišné situace, na které nelze principiálně aplikovat analogii.  Neexistuje trestněprávní ani civilní odpovědnost v případě respektování pacientova kompetentního, informovaného odmítnutí medicínských služeb. Právo na odmítnutí léčby je součástí práva na vlastní soukromí a práva na lidskou důstojnost. Z tohoto důvodu soud rozhodl, že paní Elizabeth bude garantováno její právo odmítnout léčbu a to i v případě odstranění nazogastrické sondy a nahrazení této sondy jakoukoliv výživovou náhradou bez souhlasu žalobkyně. Paradoxem je, že po podání vhodnější medikace k odstranění bolesti se paní Bouvia nakonec rozhodla přijímat i nadále umělou výživu a pokračovat v léčbě.[12]

Rozhodnutí Cruzan v. Director, Missouri Department of Health, et. al  (nejvyšší soud Spojených států, No.881503, 1990) [13]

Nancy Cruzan upadla do perzistentně vegetativního stavu poté, co utrpěla řadu zranění při automobilové nehodě. Rodiče slečny Cruzan požadovali, aby medicínský personál ukončil umělou výživu a hdyrataci, které udržovaly slečnu Cruzan při životě. Nemocniční personál tak ovšem odmítl učinit, pokud takové jednání nejprve nesvolí soud. Státní soud rozhodl o tom, že nemocniční personál může ukončit léčbu, protože osoba v jejím stavu má právo na odmítnutí takové léčby. Soud také poukázal na prováděné důkazy, zejména na vyjádření spolubydlící, která uvedla, že se Nancy vyjádřila přímo tak, že by ve stavu, do jakého se dostala, nechtěla žít. Nejvyšší státní soud ovšem tuto argumentaci odmítl. Ačkoliv uznal právo na odmítnutí léčby, rozporoval jeho aplikaci na tento případ. Zároveň dovodil, že státní vůle na ochranu života má silnější charakter než právo na soukromí, a že intence slečny Cruzna nebyla jasně vyjádřena. Žádná osoba nemá právo rozhodnout o ukončení medicínské léčby vedoucí ke smrti, a proto ani přání rodičů slečny Cruzan nemůže být vyslyšeno. Ukončit léčbu v tomto případě by šlo pouze tehdy, kdyby slečna Cruzan vyjádřila své přání přímo ve formálním textu mající charakter dříve vyslovených přání (Livin Will), nebo případně by byla jednoznačnějším způsobem prokázána její vůle ukončit život udržující léčbu. To se ovšem v daném případě nestalo.

Nejvyšší soud Spojených států pak dovodil, že ústava nezakazuje státu Missouri, aby vyžadoval průkaznou evidenci dříve vyjádřené vůle nekompetentní osoby. Podle Nejvyšší soudu USA má kompetentní osoba právo odmítnout léčbu, což vyplývá z ochrany svobody plynoucí z Ústavy. Z toho ovšem nevyplývá, že by nekompetentní osoba měla shodné právo, protože taková osoba nemůže učinit informované a svobodné rozhodnutí. Podle Nejvyššího soudu bylo rozhodnutí soudu v Missouri dostatečné také v tom ohledu, že akceptovalo možnost učinit rozhodnutí zástupcem, nicméně zároveň vystavilo specifickou procedurální ochranu, aby takové zástupné rozhodování nebylo zneužito, a aby co nejlépe dovozovalo skutečnou vůli pacienta, pokud by byl kompetentní. Ústava negarantuje právo rodinných příslušníků na to, že jejich zástupné rozhodnutí musí být při volbě ukončení život udržující léčby poslechnuto. Stát Missouri může vyžadovat specifické důkazy, které mají prokázat vůli pacienta / pacientky pro takové zástupné rozhodnutí.

In re Conservatorship of Wanglie, 1991,  No. PX-91-283 (Minn. Dist. Ct. Hennepin Co. July, 1991)

Výše uvedené případy spojovalo to, že rodinní příslušníci (případně pacient sám) vyslovili přání, aby pacient nebyl dále léčen, protože jeho léčba byla marná. Opačný přístup se objevil v dále uvedených případech, kdy naopak rodinní příslušníci žádali, aby léčba pokračovala a medicínský personál ji chtěl ukončit, protože ji považoval za marnou. V tomto případě se jednalo o 86-letou pacientku, která upadla a zlomila si klíční kost. Kromě toho v předchozích 18 měsících měla dvakrát srdeční zástavu, přičemž druhá z nich měla za následek vážné a nevratné poškození mozku. Zároveň při léčení došlo k dalším opakovaným dechovým potížím a nakonec musela být pacientka zapojena na dechový ventilátor.[14] Její stav byl následně medicínskám týmem shledán jako neobnovitelný, jednalo se podle nich o pacientku v perzistentně vegetativním stavu. Za těchto okolností doporučil ošetgřující lékař rodině, aby dala souhlas s odpojením od přístrojů. To ovšem rodina odmítla a to s ohledem na to, že paní Wanglie byla věřící luteránka a vzhledem k jejímu náboženskému přesvědčení považovala odpojení od přístrojů za hřích. Jeden z členů etické komise se na základě toho obrátil na soud, aby paní Wanglie byl ustanoven jiný opatrovník, který by ukončil marnou léčbu pacinetky. Soud ovšem odmítl, že by v daném případě manžel paní Wanglie nebyl schopen zastupovat svou ženu a rozhodovat v její prospěch a v souladu s jejími nejlepšími zájmy.

V předmětném případu se nedostal případ ani k odvolacímu soudu, ale bývá považován za velice význačný z toho hlediska, že je to první případ, kdy medicínský odborník podla žalobu k soudu, ačkoliv nepřímou, aby mohl ukončit marnou léčbu pacienta.[15]

In re Baby K – U.S. Court of Appeals for the Fourth Circuit – 16 F.3d 590 (4th Cir. 1994)[16]

Dalším případem, kdy rodina chtěla pokračovat v léčbě, která podle všeho byla marná, je případ anencefalitického dítěte (tj. dítě postižené rozštěpovou vady neurální trubice, takový stav je letální v krátké době) z Virginie. Hluboce věřící matka dítěte požadovala, aby bylo pokračováno v léčbě (zejména v napojení na ventilátor), která podle personálu nemocnice byla marná. Lékař se z tohoto důvodu obrátil na soud. Znalci v daném případě uvedli, že ventilátorová podpora v případě anencefalitického dítěte je nadbytečná a jde za hranice standardů poskytované péče. Právní tým matky naopak poukazoval na doktrínu posvátnosti lidského života. Soud první instance se ztotožnil s názorem matky, přičemž odkázal na zákon o pohotovostní péči při léčbě pacientů, který přikazoval poskytnout pacientům „takovou péči, která může být vyžadována pro stabilizování jeho medicínských podmínek“. Soud zároveň podotkl, že „je mimo schopnosti jeho posouzení a funkci soudnictví, abychom rozhodovali o morální nebo etické přiměřenosti poskytování pohotovostní péče u anencefalitických dětí. Musíme proto interpretovat zákon v souladu s jeho nejsnazším jazykovým výkladem.“ Odvolací soud rozhodnutí soudu první instance potvrdil. Podle něj každému musí být zajištěna pohotovostní péče včetně poskytnutí služby respirátoru, dokud nedojde ke stabilizaci, i kdyby se jednalo o pacienty v chronickém stavu. Ani odvolací soud se nijak nezabýval námitkou nemocnice, že by v daném případě byla péče marná.[17]

V případech Wanglie i Baby K se tak soud definitivně nevypořádal s otázkou, zda má být pacientovi, který si to přeje (nebo je jeho přání vyjádřeno prostřednictvím jeho zástupce), zajištěno i právo na poskytování péče, která je z odborného hlediska považována za marnou.[18]

In Gilgunn v. Massachusetts General Hospital (1995)

V případu Gilgunn se jednalo o situaci, kdy nemocniční personál na základě rozhodnutí ukončil 71-leté pacientce v komatu, paní Catherine Gilgunn, podporu mechanické ventilace a rozhodli se neposkytnout KPR, protože dospěl k závěru, že neurologické poruchy na mozku byly ireverzibilní a další péče by byla marná.[19] Následně pak dcera paní Gilgunn podala žalobu na nemocnici za způsobenou újmu, protože jako zástupce pacientky odmítala ukončení přístrojové techniky a zároveň podle ní tuto vůli vyjádřila i sama její matka pro případy, kdy by se stala nekompetentní.

Žalobní nárok tak poprvé přímo dopadal na otázku, zda pacientovo přání na zvolenou léčbu musí být vyslyšeno i v případě, kdy je taková léčba marná. Soud nakonec v uvedeném případě rozhodl o tom, že lékaři nejsou odpovědní za smrt pacientky a způsobení dalších imateriální újmy. Porota podobně jako experti shledala další péči jako marnou a pouze prodlužující život udržující péči a neúměrně zatěžující pacienta.[20]

Nicméně ani toto rozhodnutí, byť uznalo argumenty lékařů o marnosti léčby a principu beneficence, které převyšoval zájem na autonomii pacienta, nelze považovat za precedentní. Podle odborníků bylo rozhodující, že se v tomto případě dovozovala odpovědnost lékařů, nikoliv konflikt mezi pravomocí lékařů rozhodovat o marné léčbě v protikladu k pacientem (resp. jeho zástupcem) vyjádřené vůli pokračovat v léčbě, která může být považována za marnou.  Nicméně, jak ukazuje řada pokračujících sporů a rozhodnutí soudů, nelze z tohoto rozhodnutí dovozovat obecné pravidlo.

Rozhodnutí Terri Schiavo 2005

V rozhodnutí u paní Terri Schiavo se jednalo také o situaci, kdy pacientka byla diagnostikována jako osoba v perzistentně vegetativním stádiu (zřejmě z důvodů nezvládnuté bulimie). V tomto stádiu přetrvávala po dobu 15 let. Medicínský tým vyjádřil názor, že neexistuje žádná reálná šance na uzdravení a obnovení funkčního stavu. Z toho důvodu její manžel, Michael Schiavo, vyjádřil názor, že přáním jeho ženy by bylo nadále nezůstávat připojena na mechanických přístrojích a umělé výživě. Proti tomu se ozvali rodiče pacientky,  kteří odmítali věřit, že by se jednalo o  konečnou fázi nemoci, a že by stav pacientky byl ireverzibilní. Z toho důvodu napadali i to, aby manžel paní Terri zůstal jejím opatrovníkem pro medicínské rozhodnutí o ukončení zdravotní péče.

V roce 2000 soud rozhodl o tom, že opatrovníkem zůstane manžel pacientky, a že přísun umělé výživy, která udržovala paní Schiavo při životě může být ukončen. Nicméně rodiče pacientky dosáhli následně u soudu zrušení tohoto rozhodnutí. Soud se vrátil zpět k rozhodování u původního soudu, ten potvrdil své původní rozhodnutí. Poté, co je potvrdil i floridký odvolací soud (2003), umělá výživa byla ukončena a vyživovací trubice odpojena. Nicméně hned na to floridský zákonodárce schválil zákon, který dovolil guvernérovi Jebu Bushovi zasáhnout – Bush hned vzápětí rozhodl o tom, aby bylo pokračováno v podávání umělé výživy. Floridský Nejvyšší soud ovšem v roce 2004 rozhodl, že tzv. „Terrin zákon“ je neústavní a zasahující do práva na soukromí pacientky, nicméně Bush se odvolal k Nejvyššímu soudu Spojených států, který  rozhodnutí Floridského Nejvyššího soudu zrušil.

Věc se vrátila k floridskému odvolacímu soudu, který opět dovodil, že je možné vyživovací tubu odpojit. Proti tomu se postavily obě komory Kongresu Spojených států a pokusily se zasáhnout tak, že využily své pravomoci na slyšení („subpoena power“), podle mnohých právníchj expertů protiprávně, a navrhly zákaz odpojení od umělé výživy. Floridský soud však tento zásah odmítl a nařídil odstranění umělé výživy. Rodiče pacientky se pak spolu s Kongresem opět obrátily na Nejvyšší soud Spojených států s tím, že bylo narušeno právo paní Terri Schiavo, zejména z procesních důvodů. Nicméně Nejvyšší soud rozhodnutí potvrdil a v roce 2005 paní Schiavo zemřela 14 dní poté, co jí byla odpojena umělá výživa.

 

[1] Případů na tzv. marnou léčbu v USA je celá řada, proto jsou využívány paradigmatické případy, které způsobily zřejmě největší rozruch v řadách odborníků a v řadě případů se staly precedenty. Ucelenější souhrn případů judikatury týkající se marné léčby v USA lze nalézt na následujícím webovém odkazu: http://www.thaddeuspope.com/futilitycases.html.

[2] ZUCKER, Marjorie B a Howard D ZUCKER. Medical futility and the evaluation of life-sustaining interventions. New York: Cambridge University Press, 1997, xvi, 201 p. ISBN 05-215-6877-3, s. 137.

[3] Znění rozhodnutí naleznete zde: https://www.uta.edu/philosophy/faculty/burgess-jackson/In%20re%20Quinlan,%2070%20N.J.%2010,%20355%20A.2d%20647%20%281976%29.pdf.

[4] MCCOLL KENNEDY, Ian. The Karen Quinlan Case: Problems and proposals. Journal of medical ethics. 1976. N. 2, s. 3-7.

[5] MCCOLL KENNEDY, Ian. The Karen Quinlan Case: Problems and proposals. Journal of medical ethics. 1976. Vol. 2, s. 7.

[6] Plné znění rozhodnutí na http://www.lawschoolcasebriefs.net/2013/11/superintendent-of-belchertown-state.html#sthash.ucG9XzMr.dpuf.

[7] LUBINSKY, Marian S. Constitutional Law—Right to Refuse Medical Treatment—Decisions to Terminate Life-Prolonging Treatment for Incompetent Patients—In re Spring, No. 2030 (Mass., order of Jan. 14, 1980). Western New England Law Review. 1980, vol. 2.2, is. 4, s. 763.

[8] http://masscases.com/cases/app/6/6massappct466.html

[9] Rozhodnutí zde: http://archinte.jamanetwork.com/article.aspx?articleid=606508

[10] LIANG Bryan A., LIN Laura.Bouvia v. Superior Court: Quality of Life Matters. Virtual Mentor. 2005. Vol. 7, n. 2.

[11] STEINBROOK, Robert, LO, Bernard. Archive Internal Medicine. 1986, vol. 146, n. 1, s. 161-164.

[12] O’DELL, Rosann M. The Bouvia Case Revisited: An Introduction to the Bioethical Topics of Individual Rights, Acts of. Conscience, and the Right to Die. Online Journal of Health Ethics. Vol. 7, is. 2, art. 5. Citováno z http://aquila.usm.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=1098&context=ojhe, dne 15.12.2015.

[13] https://www.law.cornell.edu/supct/html/88-1503.ZS.html

[14] DOYLE D. John. Medical Futility and the Tragic Case of Helga Wanglie. Citováno z http://medicalfutility.homestead.com/, dne 19.12.2015.

[15] ZUCKER, Marjorie B a Howard D ZUCKER. Medical futility and the evaluation of life-sustaining interventions. New York: Cambridge University Press, 1997, xvi, 201 p. ISBN 05-215-6877-3, s. 148.

[16] Shrnutí zde: http://law.justia.com/cases/federal/appellate-courts/F3/16/590/492033/.

[17] BROWN, Kevin T. In the Matter of Baby K: The Fourth Circuit Stretches EMTALA Even Further. Mercer Law Review. 1996, vol. 47, s. 1173 – 1179.

[18] ZUCKER, Marjorie B a Howard D ZUCKER. Medical futility and the evaluation of life-sustaining interventions. New York: Cambridge University Press, 1997, xvi, 201 p. ISBN 05-215-6877-3, s. 151

[19] PARIS John J., CASSEM Edwin H., WILLIAM G.,  REARDON, Frank E. Use of a DNR Order Over Family Objections: The Case of Gilgunn v. MGH. Journal of Intensive Care Medicine. 1999, vol. 14, is. 1, s. 41-45.

[20] CANTOR Michael D., BRADDOCK Clarence H.,  DERSE, Arthur R., et al. Do-Not-Resuscitate Orders and Medical Futility. Archives of Internal Medicine. 2003, vol. 163, is. 8/22, s. 2691.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

thirteen − eight =