Mají demencí postižení pacienti morální právo vyžadovat svou smrt?

By | 30/03/2014

 

V moderní medicínské etice se stále častěji do argumentačního rámce jednotlivých autorů vkrádá ekonomická analýza, přičemž odkazují na to, že náklady, které jsou vkládány do zdravotné péče, jsou omezené. Léčíme-li některé typy nemocí a pacientů, nemusí nám zbýt peníze na jiné…

Z tohoto důvodu vlivná bioetická odbornice baronka Mary Warnocková navrhuje specifický přístup k starším lidem, kteří trpí demencí. Podle jejího názoru, který zveřejnila v řadě veřejných periodik a i ve svých odborných statích, by tito lidé měli zvážit, zda nemají ukončit svůj život. Podle ní jsou totiž zátěží pro veřejný systém pojištění, jejich rodinu a jejich nejbližší. Warncková odkazuje na výsledky výzkumu ve Velké Británii, kde některou formou demence ve stáří trpí asi milion lidí (700.000 Alzheimerovou nemocí) a finanční zátěž na tuto léčbu stojí 35 miliard za rok.

Podle jejího názoru by se pak z tohoto důvodu mělo dívat jinak na euthanasii či asistovanou sebevraždu. Pokud někdo „zoufale chce umřít, protože je zátěží pro svou rodinu nebo stát, pak si myslím, že by mu mělo být dovoleno umřít.“  (Srovnej odkaz:  http://www.telegraph.co.uk/news/uknews/2983652/Baroness-Warnock-Dementia-sufferers-may-have-a-duty-to-die.html) Warnocková dokonce tvrdí, že doufá, že brzy budou lidé oprávněni ukončit život těm, kteří nebudou schopni postarat se sami o sebe.

Ve svém článku „A duty to die?! (https://fagbokforlaget.no/filarkiv/Mary%20Warnock.pdf) polemizuje s argumentací kluzkým svahem při povolení asistované sebevraždy a euthansie. Podle ní autoři tohoto argumentu tvrdí, že pokud povolíme euthanasii a asistovanou sebevraždu u pacientů, kteří nesnesitelně trpí fyzicky, pak dalším krokem bude (tak, jak se to stalo v Belgii) povolení euthanasie pro ty, kteří trpí psychicky. Pokud se objeví právo na smrt, pak v úvahách trpících může být toto právo směšováno s povinností zemřít, protože nemocní budou mít pocit, že nejsou nadále užiteční. Warnocková možnost kluzkého svahu nevyvrací, ale naopak vypočítává nejčastější důvody, proč lidé chtějí zemřít. Jsou to následující:

1)      nesnesitelné fyzické utrpení a bolest

2)      psychické utrpení u extrémních nemocí (jako je demence), kdy lidé přestávají být páni svého soukromého života, přestávají být nezávislí na ostatních, což pro ně může být nesnesitelné

3)      psychické utrpení spojené s tím, že nedokáží unést situaci, kdy ničí soukromý život jejich blízkým a rodině, které dosud ochraňovali

4)      nachází se v situaci, kdy žije možná bolestný a určitě bezúčelný a nenaplněný život, a považuje to za plýtvání jejími zdroji, zdroji její rodiny, zdroji státními

Podle Warnockové jsou všechny tyto důvody stejně oprávněné a jsou důvodem pro dobrovolnou volbu smrti. Podle ní je to „pouze pacient sám, kdo ví nejlépe, kdy je a kdy není hodnota jeho života taková, aby převážila ostatní důvody. A pokud se rozhodne, že život již takovou hodnotu není, pak se domnívám, že je naprosto neopodstatněné tvrdit, že nemůžu chtít umřít.“

Pro dobrého člověka je volba smrti jeho právem, aby ukončil „příběh svého života“ dobrou smrtí.

Zatímco tato argumentace je opřena o právo na autonomní rozhodování o vlastním životě, argument, že by druzí mohli rozhodovat o životě těch, kteří již nejsou schopni rozhodovat o sobě samých, vychází z utilitaristického kalkulu největšího blaha pro společnost.  Argumentace vycházející z čistě kvantitativní maximalizace užitku v rané podobě utilitarismu je však více než problematická…