Lidská individualita a informovaný souhlas – abstrakt článku Adama Doležala

  Jak již bylo řečeno v některém z předchozích příspěvků, chceme Vám ještě před vydáním prvního čísla Časopisu zdravotnického práva a bioetiky přinést resume  článků, které v časopise budou uveřejněny. Jako první přichází na řadu abstrak článku Adama Doležala o informovaném souhlasu.  

Lidská individualita a informovaný souhlas

Východiskem tohoto článku je prozkoumání současných etických principů v oblasti zdravotnictví, na kterých je položen koncept informovaného souhlasu, zejména koncept autonomie vůle člověka a položení si otázky, zda tato východiska jsou morálně relevantní či nikoliv. Tato úvaha nemá přinést definitivní odpověď na položené otázky, nicméně má relativizovat současné výhradní zaměření na standardní princip respektu k autonomii (tak jak je zejména kodifikován v právních normativních systémech, a to nejen v české právní úpravě, ale i v mezinárodních dokumentech). Do určité míry je totiž chápání informovaného souhlasu jako úkonu svobodné bytosti na základě komplexně a neutrálně podávaných informací od nezaujaté, nestranné osoby lékaře pouhopouhým nenaplnitelným ideálem a ve své podstatě i novodobým mýtem.

Znovu se proto navrací otázka, zda přirozenoprávně chápaný princip autonomie vůle je adekvátním a jediným správným řešením, pokud se například dostane do rozporu s utilitaristickým principem užitku, a zda paternalistický přístup, tak jak byl nastolen v minulých stoletích, více neodrážel realitu běžného dne a zda navíc nebyl ospravedlnitelnější.

Cílem této stati je pokusit se načrtnout i jiné možné alternativní pohledy a analyzovat postavení pacienta a lékaře a jejich vzájemného stavu. Zejména se zaměřuje na klíčovou analýzu těla nemocného v jeho dvouprvkové roli subjektu a objektu, vnímajícího a vnímaného. Zohledněn je fakt, že pacient se nachází v situaci, která je mezní a do jisté míry existenciální, ve které jsou možnosti jeho Já jako subjektu omezovány vnější skutečností – nemocí a bolestí, přičemž právě bolest je chápána jako souhrn zcela izolovaných, emocionálních zkušeností, které nemohou být předány jinému, nemohou tedy být intersubjektivní. V bolesti je člověk vždy osamocen.

Z tohoto hlediska přichází pacient k lékaři jako strana, která je ve slabším postavení a hledající pomoc, oproštění od svého strádání. Proto ovšem může být snazším způsobem zmanipulována, podrobena a uchopena vůlí druhého. Proto lékař musí dbát, aby k této situaci nedocházelo, a aby pacienta pouze nezkoumal, tj. nečinil z něj pouhopouhý předmět zkoumání, objekt, ale aby účinně reflektoval taktéž na pacientovo subjektivní Já.

Je nepopiratelným, empiricky prokazatelným faktem, že se medicína stává čím dál tím více odcizenou vědou, kdy pacient a lékař ztrácejí důvěrný vztah mezi sebou. I proto je v postmoderní době materializování a „zpředmětňování“ pacienta nebezpečně se opakujícím jevem, který je třeba eliminovat.

Na základě toho pak považuje autor článku informovaný souhlas spíše než za výraz svobody a autonomie vůle, která může být čistě iluzorní, za postmoderní rituál vzájemnosti, za uznání individuality existence pacienta a jeho bytí jako subjektu, nikoliv pouhopouhé neindividualizované materie.