Má lékař rozhodovat o životě a smrti? Nebo je jeho jediným úkolem pouze léčit pacienta i v případě, že by smrt pro pacienta přinesla méně utrpení? Jaká mají být kritéria rozhodování o smrti? Je vhodné, aby člověk žil, i když už jsou jeho funkce již nevyužitelné? Problematika eutanazie je dlouhodobě řešená z několika metodologických přístupů těch, kteří hodnotí správnost jednání, tj. z jakých pozic se v dané věci bude vycházet. V některých případech se pak odpověď sama nabídne. Pokud bereme lidský život jako nejdůležitější morální hodnotu, kterou nelze žádným způsobem překonat, pak je jisté, že eutanazie je nepřípustná. Pokud je naopak dominantní hodnotou lidská autonomie, pak je eutanazie přípustná… byť, jak se domnívám, bude nutné zohlednit autonomii pacienta i lékaře. Konsekvencialismus bude situaci řešit s ohledem na následky, a pokud bude vycházet z utilitaristické premisy maximilazice štěstí, pak je zjevné, že v určitých případech (pokud aktivní způsobení smrti bude přínosnější než žití za cenu utrpení) bude eutanazie přípustná.
Domnívám se, že veškeré morální hodnocení se nakonec uskutečňuje v situacích a rozhodování musí být z tohoto důvodu konkrétní. Existenciálně se totiž vždy pohybujeme v situacích, které mají svůj narativ, svůj příběh – který osvětluje celé dění. Na základě toho se skutečně rozhodujeme. V každém případě tak z etického pohledu bude dle mého názoru kruciální posouzení ad hoc – což do jisté míry zpochybňuje možnosti nastavit obecné abstraktní základy (které by měly být vtěleny do zákonů).
Současný společenský diskurs vychází z toho, že zánik života je něco negativního, tak tomu ovšem nemusí být. Zároveň je jakákoliv komunikace ohledně smrti pacienta do jisté míry tabu, jak lidé, tak odborníci nechtějí o této možnosti mluvit. Každopádně rozhodování o smrti, ať už ve formě pasivní nebo aktivní eutanazie musí nastavit jako hranici určitý minimální normativní prostor, přísnou regulaci takového jednání. Zdá se, že ani hranice nastavená v holandském právním řádu nevede k ideálnímu rozřešení otázky o životě a smrti. Byť holandský zákon stanoví některé zásady jako např. tu, že pacientovo utrpení je nesnesitelné a neexistuje žádný posun při jeho léčbě, ani nelze rozumě očekávat žádné zlepšení, pacient se svobodně a trvale rozhodl pro eutanázii, pacient musí být plně informován, musí konzultovat situaci alespoň s jedním odlišným lékařem, pacient musí být alespoň 12 let starý (pacienti od 12 do 16 let musí mít souhlas jejich rodičů) a samotná smrt musí být prováděna s asistencí lékaře, některé průzkumy potvrzují, že takovéto regule mohou mít negativní dopad na jednání lékařů – mluví se o argumentaci tzv. „kluzkého svahu“. Takové jednání je též v rozporu s některými etickými představami o tom, co by lékař měl činit (je např. v rozporu s Hippokratovou přísahou)
Každopádně v případě povolení eutanazie je regulace nutná a vyžadovaná; je totiž absolutně eticky nepřípustné, aby lékař rozhodoval o osudu pacienta sám, jako se to stalo v Brazílii. (viz http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/amerika/lekarka-pry-zabila-300-pacientu-aby-uvolnila-luzka_265372.html).