Tato úvaha se zabývá současným stavem řešení autorských práv v ordinaci lékaře a nároků na odměny pro autory zastoupení kolektivním správcem v Ochranném svazu autorském pro práva k dílům hudebním, z. s. (dále jen „OSA“).
Klíčové v současné době se jeví dvě rozhodnutí Soudního dvora EU, jednak rozhodnutí ve věci C-135/10 společnosti Consortile Fonografici vs. Marcus Del Corsa, jednak rozhodnutí C-351/12 ve věci OSA vs. Léčebné lázně Mariánské Lázně, o.s.
V prvním případě se jednalo o spor mezi italským svazem ochraňujícím výkonné umělce proti zubnímu zubaři, kdy se jednalo o to, zda puštěný rozhlas v ordinaci zubního lékaře v rámci jeho výkonu povolání představuje „sdělování veřejnosti“ nebo „zpřístupňování veřejnosti“ a zda takové šíření zakládá pro výrobce zvukových záznamů nárok na odměnu. V tomto rozhodnutí SDEU konstatoval, že v případě zubního lékaře se nejedná o „obecné zpřístupnění“, neboť pacienti tvoří stabilní klientelu lékaře, a představují tak ohraničenou skupinu potencionálních posluchačů, protože jiné osoby v zásadě nemají k jeho péči přístup. Jedná se o malý či dokonce nepatrný počet osob, navíc se pacienti střídají a nejsou tedy posluchači týchž zvukových záznamů. Díky tomuto šíření nedochází k nárůstu počtu pacientů u lékaře, nezvyšuje se tím ani cena za poskytování služeb. Takové šíření nemá dopad na příjmy zubního lékaře. Není tedy výdělečné povahy, není sdělováním veřejnosti a nezakládá proto právo výrobců zvukových záznamů na odměnu.
V druhém řízení, které se týkalo ochrany autorského práva, se domáhala OSA po Léčebných lázních Mariánské Lázně, a.s. náhradu odměn za provozování rozhlasového vysílání na pokojích pro lázeňské hosty. Ve svém rozsudku SDEU vyložil směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 tak, že brání právní úpravě členského státu, která vylučuje právo autorů udělit svolení k tomu, aby lázeňské zařízení, které je podnikatelským subjektem, sdělovalo jejich díla prostřednictvím vědomého zpřístupnění signálu pomocí televizních nebo rozhlasových přijímačů na pokojích pacientů tohoto zařízení, nebo takovéto sdělování zakázat. Ustanovení Směrnice brání právní úpravě členského státu, aby vyloučilo právo autorů udělit svolení nebo odjemout svolení k sdělování autorských děl na pokojích pacientů tohoto zařízení. Tedy z tohoto pohledu je podle něj nesprávné, pokud autorský zákon omezuje nárok autorů na autorské odměny (vymáhané prostřednictvím kolektivního správce). Důležité je výklad SDEU v čl. 34 a 35 tohoto rozsudku, kdy výslovně uvedl, že zásady uplatněné v rozhodnutí ve věci C-135/10 společnosti Consortile Fonografici vs. Marcus Del Corsa nelze v takovém případě uplatnit, resp. nejsou v dané věci relevantní. Výše zmíněný rozsudek se netýká autorského práva uvedeného v čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, nýbrž se týká nároku výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů na odměnu podle čl. 8 odst. 2 směrnice Rady 92/100/EHS.
OSA na svých stránkách při interpretaci tohoto rozsudku dovozuje, že je potřeba striktně odlišovat režim autorských práv od práv výrobců a výkonných umělců. Podle výkladu OSA by pak ani rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 3076/13 „v žádném případě nemělo mít dopad na nároky a práva autorů zastupovaných OSA. Na základě výše uvedeného by provozovatel měl mít uzavřenou licenční smlouvu s OSA v případě užití hudby prostřednictvím rádií umístěných v provozovnách jako jsou obchody, restaurace, hotely, atd.).“
Takto paušalizovaný závěr však podle mého nelze akceptovat. To lze vyvodit i z dalších argumentů, které v rozhodnutí SD EU zazněly:
Podle SDEU je hlavním cílem směrnice 2001/29 zavedení vysoké úrovně ochrany autorů, která jim umožní obdržet odpovídající odměnu za užívání jejich děl, zejména při jejich sdělování veřejnosti. Z toho plyne, že pojem „sdělování veřejnosti“ uvedený v čl. 3 odst. 1 této směrnice je třeba chápat v jeho širokém smyslu.
Provozovatel lázeňského zařízení, který vědomě zprostředkovává chráněná díla prostřednictvím záměrného zpřístupnění signálu pomocí televizních nebo rozhlasových přijímačů v pokojích pacientů tohoto zařízení, proto provádí sdělování. Zde lze analogicky usoudit, že „sdělováním“ bude i rozhlasové vysílání v zdravotnickém zařízení, ať už se jedná o čekárnu nebo ordinaci.
Klíčová je ovšem interpretace pojmu „veřejnost“. Podle SDEU se pojem „veřejnost“ týká blíže neurčeného počtu potenciálních diváků či posluchačů a kromě toho vyžaduje dosti vysoký počet osob. Konkrétně u posledně uvedeného kritéria je třeba zohlednit kumulativní účinky vyplývající ze zpřístupňování děl potenciálním divákům či posluchačům. V této souvislosti je zvlášť relevantní otázka, kolik osob má souběžně či postupně přístup k témuž dílu.
Zatímco u lázeňského zařízení může být současně nebo postupně ubytován neurčitý, leč dosti vyskoý počet osob, které mohou ve svých pokojích přijímat vysílání, u poskytovatele zdravotních služeb fungující při poskytování ambulantní péče je takový počet minimální. To ostatně dovodil i SDEU již v zmiňovaném rozhodnutí ve věci C-135/10, kdy dovodil, že „co se dále týče kritéria týkajícího se „dosti vysokého počtu osob“, je třeba uvést, že z tohoto kritéria vyplývá, že pojem veřejnost zahrnuje určitý minimální práh, což z tohoto pojmu vylučuje příliš malý, či dokonce nevýznamný počet dotčených osob.“ Dále pak doplnil, že „počet osob, kterým je tentýž šířený zvukový záznam zpřístupněn k poslechu zubním lékařem, je nutno konstatovat, že v případě pacientů zubního lékaře se jedná o malý či dokonce nepatrný počet osob, jelikož okruh osob současně přítomných v jeho kabinetu je zpravidla velmi omezený. Mimoto, i když se pacienti střídají, nic to nemění na tom, že tito střídající se pacienti nejsou zpravidla posluchači týchž zvukových záznamů, zejména zvukových záznamů vysílaných rozhlasem nebo televizí.“
SDEU dále konstatoval, že k tomu, aby sdělování díla vysílaného rozhlasem či televizí spadalo pod pojem „sdělování veřejnosti“, je nezbytné, aby bylo zprostředkováno nové veřejnosti, tedy veřejnosti, kterou autoři chráněných děl nebrali v potaz při udělování povolení k jejich užití sdělováním původní veřejnosti. Vzhedem ke stabilní klientele poskytovatele zdravotních služeb v ambulantí praxi je v tomto případě sdělování nové veřejnosti omezen na relativně minimální okruh posluchačů.
Také nelze argumentovat tím, že by se šířením autorského díla v ordinaci zvýšil ekonomický příjem poskytovatele zdravotních služeb a nepřináší tak poskytovateli zdravotních služeb žádný přímý ani nepřímý prospěch. Pacienti navštěvují svého lékaře aniž by zkoumali, zda u poskytovatele dochází k poslechu autorských děl či nikoliv, tj. proto, aby se jim dostalo péče.
Z výše uvedeného podle mého názoru vyplývá, že sdělování chráněných děl pacientům prostřednictvím vědomého zpřístupnění signálu pomocí televizních nebo rozhlasových přijímačů v běžné ordinaci poskytovatele zdravotních služeb není „sdělováním veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29. Byť v daném případě ještě není aktuální judikatura přihlížející k oběma výše uvedeným rozhodnutím SDEU, je nutné přiohlížet i k nálezu Ústavního soudu č.j. II. ÚS 3076/13, s nímž je takový výklad konformní.