Vždy jsem žil v přesvědčení, že ustanovení § 33 nezpůsobuje vážnější interpretační problémy a v zásadě panuje shoda na tom, za jakých okolností koho informovat. Dnes jsem ale byl vyveden z tohoto omylu a to mě donutilo se na § 33 podívat znovu a podrobněji. Co tedy vlastně říká:
(1) Pacient může při přijetí do péče určit osoby, které mohou být informovány o jeho zdravotním stavu, a současně může určit, zda tyto osoby mohou nahlížet do zdravotnické dokumentace o něm vedené nebo do jiných zápisů vztahujících se k jeho zdravotnímu stavu, pořizovat si výpisy nebo kopie těchto dokumentů a zda mohou v případech podle § 34 odst. 7 vyslovit souhlas nebo nesouhlas s poskytnutím zdravotních služeb. Pacient může určit osoby nebo vyslovit zákaz poskytovat informace o zdravotním stavu kterékoliv osobě kdykoliv po přijetí do péče, rovněž může určení osoby nebo vyslovení zákazu poskytovat informace o zdravotním stavu kdykoliv odvolat. Záznam o vyjádření pacienta je součástí zdravotnické dokumentace o něm vedené; záznam podepíše pacient a zdravotnický pracovník. Součástí záznamu je rovněž sdělení pacienta, jakým způsobem mohou být informace o jeho zdravotním stavu sdělovány.
(2) Zákaz podávání informací o zdravotním stavu vyslovený pacientem se nepoužije na podávání informací, popřípadě na sdělování údajů, které mohou být sděleny bez souhlasu pacienta podle tohoto zákona nebo jiných právních předpisů.
(3) Jde-li o pacienta, který nemůže s ohledem na svůj zdravotní stav určit osoby podle odstavce 1, mají právo na informace o jeho aktuálním zdravotním stavu a na pořízení výpisů a kopií zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi osoby blízké. Pokud pacient dříve vyslovil zákaz sdělovat informace o svém zdravotním stavu určitým osobám blízkým, lze informaci těmto osobám podat pouze v případě, že je to v zájmu ochrany jejich zdraví nebo ochrany zdraví další osoby, a to pouze v nezbytném rozsahu.
(4) Osoby blízké zemřelému pacientovi, popřípadě další osoby určené pacientem, mají právo na informace o zdravotním stavu pacienta, který zemřel, a informace o výsledku pitvy, byla-li provedena, včetně práva nahlížet do zdravotnické dokumentace vedené o jeho osobě nebo do jiných zápisů vztahujících se k jeho zdravotnímu stavu a pořizovat z nich výpisy nebo jejich kopie. Pokud zemřelý pacient za svého života vyslovil zákaz sdělovat informace o svém zdravotním stavu určitým osobám blízkým, lze informaci těmto osobám podat pouze v případě, že je to v zájmu ochrany jejich zdraví nebo ochrany zdraví další osoby, a to pouze v nezbytném rozsahu.
(5) Právo na informace o zdravotním stavu pacienta, a to pouze v nezbytném rozsahu, mají rovněž osoby, které s pacientem přišly do styku a tyto informace jsou rozhodné pro ochranu jejich zdraví.
Toto ustanovení tedy v zásadě řeší tři kvalitativně odlišné situace sdělování:
- situaci, kdy je pacient naživu a je schopen určit si osoby, kterým má být informace poskytnuta (odst.1);
- situaci, kdy je pacient naživu a není schopen určit si osoby, kterým má být informace poskytnuta (odst. 3);
- pacient zemřel a řeší se, komu informace sdělit (odst. 4).
Vždy jsem intuitivně vycházel z toho, že logika určení osob je pro celé ustanovení obdobná a je vymezena respektem k autonomii pacienta, tak jak je v ZZS proklamována. Takže jsem toto ustanovení interpretoval vždy s vědomím tohoto respektu k autonomii pacienta. Dále jsem vycházel z toho, že všechny odstavce tohoto ustanovení na sebe navazují a vycházejí také z proklamované autonomie pacienta obsažené v odst. 1 „pacient může při přijetí do péče určit osoby, které mohou být informovány o jeho zdravotním stavu“. Proto pro mě bylo jasné, že pokud je pacient naživu a je schopen určit si osoby, kterým má být informace poskytnuta, je plně na něm, které osoby určí. Z tohoto pohledu relativně nelogicky působí zmínka o zákazu, a to včetně zákazu, o němž se hovoří v odst. 3. Proč by totiž někdo zakazoval podávat někomu informace, když je vylučuje prostým faktem, že je neurčí jako osoby oprávněné… Z této logiky jsem pak vycházel i osoby zemřelých, tj. primárně je dána pacientovi možnost určit osobu, která má být informována. Teprve jako podpůrné (doplňující) pravidlo- ve vztahu k vymezení rozsahu osob – jsem chápal odst. 5.Tj. pokud pacient někoho neurčil, mají nárok na informace osoby blízké. Zde je podle mého názoru nutno poznamenat, že tento výklad sleduje stejnou logiku jako určení těchto osob za života pacienta – tj. pokud jsem určil někoho cizího, pak zřejmě mám důvody, proč nechci informovat osoby blízké. A současně i existence zákazu zde má své oprávnění – pacient nemusí nikoho určit, tudíž právo na informace mají osoby blízké, ale on prostřednictvím zákazu může některou z nich vyloučit.
Dnes, pod diskusi s J. Těšinovou, jsem ovšem zjistil, že se otevírají různé možnosti interpretace tohoto ustanovení, zejména pak ve vztahu k osobám, které mají být informovány po smrti pacienta (odst.4). Tento názor vychází z toho, že odst. 5 je speciální vůči odst.1 a nejen, že ho nedoplňuje, ale zavádí úplně odlišný princip. Tímto principem už není určení osoby, která má být informována, ale respekt k postavení rodiny a osob blízkých a případné vyloučení určitých osob blízkých z okruhu potenciálních příjemců informace. Podle tohoto názoru pak osoby blízké mají právo na informace po smrti pacienta vždy, pokud je pacient již za života nevyloučí. A zřejmě je tento názor většinový. Ačkoliv výchozí premisa je shodná – respekt k autonomii pacienta, je pro případ smrti pacienta autonomie potlačena, resp. její uplatnění je značně komplikované. Proč žijící pacient může pouhým určením určité osoby zbytek osob vyloučit a pro případ smrti nejen, že musí určitou osobu určit (pokud není osobou blízkou), ale musí také vedle toho vyloučit všechny osoby blízké.
Je asi pravda, že defaultní pravidlo , zahrnující osoby blízké do okruhu osob, které mají nárok na informaci po smrti pacienta, automaticky, lépe odráží pravděpodobný úmysl zákonodárce, ale nic to nemění na skutečnosti, že je vyjádření autonomního rozhodnutí pacienta komplikováno a z hlediska legislativního je struktura § 33 krajně nešikovná.