Koho poučujeme a od koho získáváme souhlas k léčbě?

V poslední době jsem od odborné medicínské veřejnosti ( ke které se již donesla informace o existenci nového zákona) zaznamenal určité nepochopení pojmů poučení (podání informace o zdravotním stavu pacienta – § 31 ZZS) a souhlasu s poskytnutím zdravotních služeb (§ 34 ZZS). Tímto nepochopením pak také dochází ke zkreslení okruhu subjektů, kterým je podávána informace o zdravotním stavu a subjektů, od nichž je vyžadován souhlas s poskytnutím služeb. Zřetelně toto nepochopení vystupuje u poskytování zdravotních služeb nezletilým. 

Na  prvním místě si dovolím vyslovit názor, se kterým řada zdravotnických pracovníků nebude souhlasit   – a to, že se v zásadě nic nezměnilo. Jen některé zásady, které měly být normální i za účinnosti z.č. 20/1966 Sb., byly do nového zákona explicitně vloženy.

A teď již k zmíněnému nepochopení. Podle mínění některých zdravotnických pracovníků je nově nutno vyžadovat souhlas k poskytnutí zdravotních služeb i od nezletilého (vedle jeho zákonného zástupce). Pokud se však podíváme na znění ZZS je právě v těchto případech nutno odlišovat, komu podáváme informace o zdravotním stavu a od koho (a kdy )vyžadujeme souhlas k poskytnutí zdravotních služeb.

Pokud se jedná podání informace o zdravotním stavu nezletilému pacientovi je nutno vycházet z § 31 odst. 5 – „Jde-li o nezletilého pacienta nebo pacienta zbaveného způsobilosti k právním úkonům, právo na informace o zdravotním stavu a právo klást otázky náleží zákonnému zástupci pacienta i pacientovi. Pacientovi se v tomto případě informace a zodpovězení doplňujících otázek poskytne způsobem zohledňujícím jeho rozumovou vyspělost a aktuální schopnost informaci porozumět.“ Podání informace o zdravotním stavu nezletilého tedy směřuje k oběma – jak přímo k pacientovi, tak  k jeho zákonnému zástupci. Současně je ale nutno vycházet z toho, že u pacienta je toto právo na informace omezeno jeho rozumovou vyspělostí a aktuální schpností informaci porozumět. Ačkoliv nelze generalizovat, je nutno říci, že nejméně do 12 let je schopnost nezletilého pacienta přijmout podávanou informaci (byť i velmi zjednodušenou formou) velmi omezená a podání informace se bude omezovat víceméně na zákonné zástupce. Zvláštní režim pak platí pro poučení nezletilých nad 15 let – „Nezletilému pacientovi staršímu 15 let se informace a zodpovězení doplňujících otázek poskytne v plném rozsahu s výjimkou případů, kdy tento pacient není schopen v dostatečné míře porozumět významu a charakteru poskytovaných zdravotních služeb a jejich vlivu na jeho zdraví a život“.

Jinak je tomu ovšem se souhlasem. Současný ZZS vychází z toho, že souhlas k posyktování zdravotních služeb může udělit pouze zákonný zástupce – § 35 odst. 1 – „Nezletilému pacientovi a pacientovi zbavenému způsobilosti k právním úkonům se zdravotní služby poskytují se souhlasem jeho zákonného zástupce, s výjimkou případů, kdy lze zdravotní služby poskytovat bez souhlasu. „.  Ačkoliv jde o koncepci chybnou (v rozporu se současnými trendy) je nutno z ní až do plánované novely vycházet. Souhlas tedy od nezletilých nevyžadujeme nikdy, ale „vždy  je však  zjistit názor nezletilého pacienta, který je s ohledem na svůj věk schopen vnímat situaci a vyjadřovat se. Vyjádří-li pacient uvedený ve větě druhé svůj názor, zaznamená se do zdravotnické dokumentace“. I zde je však nutno postupovat racionálně a přizpůsobit „zjištění názoru nezletilého“ jeho rozumovým schopnostem a v tomto kontextu rovněž posuzovat jeho schopnost „vnímat situaci“- ovšem podle mého názoru kontextuálně, nikoliv pouze „pudově“(strach z jehly).  Proto ani zde, by neměl převládnout formalismus, kdy budeme zaznamenávat výkřiky batolat, ale spíše by toto ustanovení mělo vést ke zlepšení komunikace mezi lékařem a nezletilým pacientem, který je již dostatečně rozumově vyspělý a zjištění jeho názoru je výrazem elementární slušnosti ve vztahu mezi ním a lékařem.

Doufám, že nyní je odpověď na otázku uvedenou v názvu příspěvku jasnější – i když jsem si vědom, že za nedlouho může být mnohé zase jinak…