V médiích proběhla zpráva o údajně přelomovém rozsudku Nejvyššího soudu (sp. zn. 25 Cdo 3953/2014), podle kterého za nežádoucí účinky očkování odpovídá lékař, i když mu aplikaci vakcíny přikázal stát. Je to skutečně přelom, nebo zbytečný či dokonce škodlivý rozsudek?
Rozsudek je nevýznamný už jen proto, že jde o výklad § 421a starého občanského zákoníku a jeho ustanovení o objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou povahou věci, v tomto případě léčivem. To znamená, že poskytovatel zdravotních služeb je odpovědný za škodu na zdraví, kterou způsobila vakcína (ať již v rámci povinného nebo nepovinného očkování), i když nijak nepochybil. Tedy „byl“ odpovědný, neboť nový občanský zákoník již toto ustanovení nepřezval a nově je lékař za následky vakcinace odpovědný pouze v případě, kdy se prokáže jeho pochybení, které vedlo k újmě na zdraví (např. očkování prošlou vakcínou, očkování osoby, která měla známou zdravotní kontraindikaci apod.).
I tak je ale rozsudek promarněnou šancí vyložit právní úpravu vyváženým, férovým a spravedlivým způsobem. Namísto toho soudci lpí na slovíčkaření a dovozují odpovědnost za nežádoucí účinky očkování u subjektu, který neměl volbu, zda očkování provést nebo ne, protože mu jeho provedení nařizuje zákon. Žalovaná nemocnice logicky poukazovala na to, že by v daném případě měla nastat odpovědnost státu, neboť škoda byla způsobena při činnosti, kterou nařídil stát, a jde tedy o výkon veřejné moci.
Tento argument soud nepřesvědčivě smetl ze stolu s tím, že poskytovatel při provádění povinného očkování neprovádí veřejnou moc, ale plní občanskoprávní závazek vůči pacientovi. Ano, vůči pacientovi skutečně plní smluvní povinnost, ale zároveň plní jinou správněprávní povinnost vůči státu, za jejíž nesplnění mu hrozí pokuta v řádu milionů a kterou soud zcela opomenul. Dá se říci, že v povinném očkování existuje trojúhelník vztahů mezi státem, poskytovatelem zdravotních služeb a pacientem. Soud opomenul jeho zásadní vlastnost – že je to stát, kdo očkování nařizuje, tudíž má nést i odpovědnost. Stejná zásada – kdo nařizuje, nese i odpovědnost – platí třeba v pracovním nebo policejním právu.
Namísto rozumného výkladu existující obecné právní úpravy tak, aby byla shledána nezbytná odpovědnost státu, se soud vymlouvá, že chybí konkrétní právní úprava o odpovědnosti státu za újmu způsobenou povinným očkováním. A odkazuje na podobnou ustrašenou taktiku Ústavního soudu, který neměl na rozdíl od jiných evropských ústavních soudů odvahu říci naplno, že nařizování očkování bez současného převzetí odpovědnosti státu je protiústavní.
Přitom obecnou právní úpravu, z které lze dovodit odpovědnost státu, máme – a to občanský zákoník nebo zákon o odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup. Starý občanský zákoník například obsahuje pravidlo, že škodu způsobil ten, kdo použil jiné osoby k činnosti, při které škoda vznikla (§ 420 odst. 2). Podobně stát použil poskytovatele zdravotních služeb ke své činnosti – k provádění své očkovací politiky. Škůdcem je tedy stát. Podobné pravidlo obsahuje i nový občanský zákoník (§ 2914).
Lze tedy shrnout, že odpovědnost státu za újmu způsobenou povinným očkováním, nám v právu nechybí. Tato odpovědnost je v něm implicitně zahrnuta, pokud má právo být vůbec právem a nikoliv pouze nesmyslnou snůškou textů. To, co nám chybí, je odvaha a schopnost soudců nalézat právo a spravedlivou rovnováhu v právních vztazích.
A má to své negativní důsledky – lékaři nejsou ochotni uznávat nežádoucí účinky očkování, protože by za to mohli být žalováni, a stát u nás v nepřiměřeném až totalitním rozsahu nařizuje povinné očkování nejen bez zdůvodnění, ale i bez jakékoliv praktické odpovědnosti. V západní Evropě je to naopak – pro ni je typické dobrovolné očkování při odpovědnosti státu za závažnější nežádoucí účinky.