Ještě jedno rozhodnutí Nejvyššího soudu – k pojmu „vitium artis“

V návaznosti na rozhodnutí NS ČR, která zveřejnil Radek si dovolím upozornit ještě na jedno rozhodnutí. Rozhodnutí pochází ze dne 26. října 2011 a je k dohledání pod č.j. 25 Cdo 4223/2009 zde.

Jedná se o rozhodnutí, které se zabývá klasifikací pojmu  „vitium artis“. Jedná se o pojem, který se v dnešní době již příliš nepoužívá a vždy vzbuzoval určité interpretační potíže a rozpaky (např. již J. Štěpán). Já osobně jsem přesvědčen, že se jedná o pojem, který není vhodné opětovně zavádět, neboť vede pouze k zmatení rozlišování postupu lege/non lege artis.

 

Zde jsou zajímavé pasáže rozhodnutí:

„Dovolatelka poukazuje na to, že odvolací soud dovodil porušení povinnosti na straně žalované navzdory tomu, že oba znalci učinili závěr, že lékařský zákrok byl proveden „lege artis“. Tento závěr však nelze vytrhovat z kontextu, neboť jej znalci spojili především s volbou metody operačního postupu (srov. výklad o dvou možných metodách, z nichž obě jsou znalci považovány za obvyklé a správné, byť jedna je modernější a riziko poškození zvratného nervu je při jejím použití podstatně nižší) a s posouzením zdravotnické dokumentace (v níž znalec Černý „nenalezl nic, co by tomu [tj. že šlo o postup lege artis] odporovalo“). Odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) si však správně povšiml, že znalci současně konstatovali, že při zákroku došlo k nechtěnému poškození hlasu, což lze označit jako „vitium artis“ (znalec Černý) a že při zákroku sice nedošlo k vědomému pochybení operatéra, avšak že operatér se dopustil pochybení, které mělo za následek přerušení zvratného nervu (znalec Lašťovička). Pojmy „nechtěný“ a „nevědomý“ však nelze ztotožňovat s pojmem „nezaviněný“ (viz výše výklad o zavinění).

Pojem „vitium artis“, nemá v medicínsko-právní terminologii jednoznačný význam a v literatuře je vhodnost jeho užívání zpochybňována (viz např. Vondráček, J. a kol.: Medicínsko-právní terminologie, Praha: Grada, 2009, s. 38; Mach, J.: Medicína a právo, Praha: C.H.Beck, 2006, s. 56; Štefan, J., Mach, J.: Soudně-lékařská a medicínsko-právní problematika v praxi, Praha: Grada, 2005, s. 213; Velký lékařský slovník, dostupný na http://lekarske.slovniky.cz). Při posouzení, zda postup „vitium artis“ naplňuje znak protiprávnosti, je tedy třeba zkoumat, jakým způsobem tento pojem vymezili a použili znalci ustanovení v této věci. Podle znalce Černého pojem „vitium artis“ – v doslovném překladu „chyba umění“ – se používá k vysvětlení možných omylů a chyb, které neúmyslně vznikly při různých způsobech terapie, názory na ně mohou být rozporné, nelze je připisovat na vrub použité techniky, už vůbec není nezávislý [správně patrně „závislý“] na použitých nástrojích, lidským faktorem selhání ovlivněn být může. Podle jednoznačnějšího vyjádření revizního znalce Lašťovičky je uvedený pojem chápán jako malá chyba nebo nezdar v jednom bodě jinak celkově správného postupu. Nelze tedy akceptovat tvrzení dovolatelky, že pojem „vitium artis“ (jak byl použit znalci ustanovenými v tomto řízení) nepředstavuje pochybení úmyslné ani nedbalostní, nýbrž že jde o nezaviněný neúspěch při poskytování zdravotní péče. Z provedených důkazů se naopak podává, že jde o pochybení (nesprávnost v postupu), tj. porušení povinnosti, a to sice neúmyslné a nevědomé, ale učiněné v nevědomé nedbalosti.

Lze připustit, že formulace, že došlo k určitému pochybení, které mělo negativní dopad na zdraví žalobkyně a že „je třeba tuto skutečnost hodnotit jako porušení právní povinnosti ze strany žalované spočívající v tom, že při lékařském zákroku došlo k jinému poškození zdraví žalobkyně“ nesprávně ztotožňuje porušení právní povinnosti s nepříznivým následkem, což by při doslovném chápání mohlo vyvolat dojem, že odvolací soud dovodil objektivní odpovědnost žalované za výsledek. Z ostatního textu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však jednoznačně vyplývá, že tomu tak není, že věc byla správně posuzována podle § 420 odst. 1 a 3 obč. zák. a že bylo zkoumáno a shledáno naplnění všech předpokladů této obecné (subjektivní) odpovědnosti. Uvedený formulační nedostatek části odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tedy důvodnost dovolání není způsobilý založit.

Není-li pochyb o tom, že v postupu operatéra došlo k pochybení, jež bylo příčinou poškození zdraví žalobkyně, nelze závěr o splnění předpokladů odpovědnosti za škodu ve smyslu § 420 odst. 1, 3 obč. zák. úspěšně zpochybnit tím, že znalci nebyli schopni jednoznačně určit přesný mechanismus, jakým došlo k poškození zvratného nervu (zda přetětím, zhmožděním háky či vadným podvázáním apod.).

Byly-li prvé tři předpoklady odpovědnosti za škodu (protiprávní jednání, vznik škody a příčinná souvislost) prokázány, zavinění se předpokládá. Škůdce za tohoto stavu musí prokázat, že vzniklou škodu nezavinil (vyvinění neboli exkulpace), a to ani z nevědomé nedbalosti; nestačí, že prokáže, že učinil vše podle svých subjektivních schopností a znalostí. Kritérium tohoto hodnocení je objektivní, tedy rozhodující je míra úsilí, kterou je možno požadovat od každého. Toto měřítko se přitom aplikuje konkrétně, tedy s přihlédnutím k určité situaci, a diferencovaně, tedy s přihlédnutím k postavení a poměrům jednajícího, např. odbornosti lékaře (srov. Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II, 3. vydání, Praha: ASPI, 2002, s. 466; Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol: Občanský zákoník, Komentář, svazek I, 1. vydání, Praha: C.H.Beck, 2008, s. 1068; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003). Právnická osoba se může zprostit odpovědnosti za škodu, prokáže-li, že protiprávně způsobenou škodu nezavinila. To znamená, že právnická osoba musí vést s úspěchem důkaz o nedostatku zavinění na straně fyzických osob, které za ni jejím jménem jednali, nebo těch, které při své nnosti použila (srov. Knappová, M., Švestka, J. a kol.: cit. dílo, s. 476; Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol: cit. dílo, s. 1071).

S přihlédnutím k závěru znalců o nechtěném respektive neúmyslném pochybení, který nevylučuje, že šlo o pochybení nedbalostní (jež se předpokládá a musí být vyvráceno žalovanou, což se v daném případě nestalo), nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávnost jeho závěru, že žalovaná za vzniklou škodu na zdraví žalobkyně odpovídá.“