Jak na těchto stránkách, tak v Časopise zdravotnického práva a bioetiky bylo věnováno relativně hodně místa tzv. kritickým rozhodnutím na počátku lidského života. Zejména ve vztahu k článku dr. Mitlöhnera zaznívalo, že prvořadým úkolem i v těchto situacích je respekt k autonomii dítěte a následně i jeho rodičů -jednostranná rozhodnutí lékařů o nezahajování či nepokračování v léčbě byla silně kritizována.
O tom, že se tento problém řeší téměř všude na světě, není pochyb -zajímavější je ale, že názory na danou problematiku jsou velmi rozdílné. Z tohoto pohledu je velmi zajímavý nedávný článek v Journal of Medical Ethics – In what circumstances will a neonatologist decide a patient is not a resuscitation candidate? ,který přináší analýzu anonymních názorů 3000 amerických neonatologů, kteří se vyjadřovali k přípustnosti jednostranných rozhodnutí lékaře o ukončení léčby. Téměř 77% dotázaných odpovědělo, že takováto jednostranná rozhodnutí jsou eticky přijatelná, pokud neexistuje naděje na přežití dítěte; 61% lékařů se pak domnívá, že takové rozhodnutí je přijatelné i za situace, kdy je další přežití nepravděpodobné. Obdobné názory mají lékaři i u pacientů s nepříznivou neurologickou prognózou – 57 % se domnívá, jednostranná rozhodnutí jsou eticky přijatelná v situaci, kdy neexistuje léčba (curative treatment) na dané onemocnění.