V nedávné době bylo na těchto stránkách poukázáno na nález Ústavního soudu I. ÚS 2078/16 ze dne 2. 1. 2017, jenž se zabýval trestním postihem lékaře za neposkytnutí pomoci přes nesouhlas osoby, jež byla schopna takový souhlas vyslovit. K tomuto nálezu bych uvedl následující poznámku.
Obecné soudy odsoudily lékaře za spáchání trestného činu neposkytnutí pomoci podle ustanovení § 150 odst. 2 trestního zákoníku, tedy za neposkytnutí pomoci osobou, jež je povinna ji poskytnout pro povahu svého zaměstnání. Obvodní soud uvedl, že lékař spáchal tento přečin tím, že: „neobstaral ani nezajistil poškozené odbornou lékařskou pomoc, ačkoli to její zdravotní stav v této době již vyžadoval a ačkoli mu navíc taková povinnost jako lékaři vyplývala ze zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách.“ Důležitými okolnostmi v projednávaném případě bylo, že poškozená byla matkou obžalovaného lékaře a že rovněž odmítala, aby jí lékař (její syn) přímo poskytl lékařskou pomoc sám. Nejednalo se tedy o „klasický“ vztah lékaře a pacienta při poskytování zdravotních služeb. Lze uvést, že v projednávaném případě obžalovanému přitížilo, že je profesně lékařem.
Na první pohled se může zdát, že se v projednávaném případě řešila toliko otázka, zda byl lékař sám jako odborník povinen poškozené poskytnout pomoc, a to i přes její nesouhlas. Není tomu tak. Řešena totiž byla i otázka, zda byl obžalovaný lékař (syn poškozené) povinen péči poskytnout i nepřímo, tedy přivoláním jiného lékaře, což ostatně obžalovaný lékař v projednávaném případě následně učinil.
Ústavní soud k rozlišování poskytnutí pomoci přímo a prostřednictví jiných osob (nepřímo) uvedl: „Stěžovatel byl totiž odsouzen za neposkytnutí pomoci jím samým a nikoliv za neposkytnutí lékařské péče jinými osobami.“ Tato teze se však dle mého názoru příčí vyjádření Nejvyššího soudu, jenž naopak uvedl: „Nicméně i pokud by se obviněnému dostalo od matky jasně výslovně formulovaného odmítnutí řešení její kritické zdravotní situace jím samotným, jako lékař disponoval takovými odbornými znalostmi, že si měl a mohl uvědomit nezbytnost včasného zajištění pomoci jinými lékařskými místy bez ohledu na projev vůle poškozené vůči němu.“ Nejvyšší soud tedy považoval za neposkytnutí pomoci ve smyslu ustanovení § 150 odst. 2 trestního zákoníku rovněž neposkytnutí pomoci nepřímo prostřednictvím přivolání jiných lékařů.
Ústavní soud se nicméně v předmětném nálezu podrobně zabýval toliko otázkou, zda lze zdravotní služby poskytovat i přes nesouhlas svéprávného pacienta, přičemž dospěl k očekávanému názoru, že nikoliv: „Ústavní soud tedy uzavírá, že názor obecných soudů v napadených rozhodnutích, že stěžovatel byl povinen péči poskytnout i přes nesouhlas poškozené je mylný. Pokud je tomu skutečně tak, že poškozená pomoc od stěžovatele odmítala, bylo jeho povinností toto přání své matky respektovat a nemohl jednat proti její vůli. Pokud by tak učinil, jednal by v rozporu s jejím právem na respektování její osobní autonomie. Přístup přijatý obecnými soudy by znamenal, že lékaři (či jiné osoby) mají povinnost poskytnout péči i přes nesouhlas psychicky způsobilé dospělé osoby. Takový výklad by však byl v rozporu s výše uvedenými zásadami autonomie vůle a sebeurčení jednotlivců, které vyplývají z ústavně chráněných práv.“
Problematiku povinnosti poskytnout pomoc nepřímo, tedy prostřednictvím jiných osob, než ze strany obžalovaného samotného, Ústavní soud poněkud upozadil, a to právě poukazem na skutečnost, že obžalovaný lékař byl odsouzen za skutek, že pomoc poškozené neposkytl sám. K neposkytnutí pomoci nepřímo Ústavní soud toliko uvedl: „Součástí respektu k autonomii vůle a svobodě jednotlivce musí být i respektování rozhodnutí nejen odmítat pomoc od konkrétní osoby, ale i přání, aby tato osoba nezajišťovala pomoc od dalších třetích osob.“
Dle mého názoru platí, že součástí respektu k autonomii vůle jednotlivce je respekt k přáním této osoby, nicméně se nedomnívám, a ostatně opak ani nevyjádřil Ústavní soud, že by případným nerespektováním přání poškozené v posuzovaném případě, tedy přivoláním jiného lékaře, došlo k porušení výše uvedených osobnostních práv poškozené. Samotné přivolání pomoci tak dle mého názoru není porušením osobnostních práva člověka, tím spíše, když svéprávná osoba může přivolanou pomoc bez dalšího odmítnout. Pokud by však této osobě byla přímo poskytnuta zdravotní péče i přes její nesouhlas, k zásahu do osobnostních práv by bez dalšího došlo. V posuzovaném případě navíc poškozená přivolanou pomoc neodmítla.
Lze uzavřít, že velmi důležitá otázka, zda je možné považovat za neposkytnutí pomoci ve smyslu ustanovení § 150 odst. 2 trestního zákoníku rovněž neposkytnutí pomoci nepřímo prostřednictvím přivolání jiných lékařů rovněž lékařem, zůstala dle mého názoru nevyjasněna. Posuzovaný případ se tedy rovněž netýkal „klasického“ vztahu lékaře a pacienta, i když se k němu Ústavní soud v odůvodnění předmětného nálezu vyjadřuje poněkud obšírněji.