Je návrh zákona o důstojné smrti důstojný?

By | 6.6.2016

V následujícím příspěvku předkládám text kolegyně Heleny Krejčíkové, které děkuji za jeho zaslání.

 

Je návrh zákona o důstojné smrti důstojný?

Helena Krejčíková

Disclaimer namísto úvodu

Autorka tohoto textu je konzultantkou České společnosti paliativní medicíny. Paliativní medicína je často stavěna k euthanasii do kontrapozice s tím, že poskytování kvalitní paliativní péče vyřeší veškeré volání pacientů po euthanasii. V této souvislosti se pak argumentuje v tom smyslu, že v českém prostředí je jakékoliv uzákonění (podmíněně dekriminalizované) euthanasie předčasné, neboť dosud nebyl ani uspokojivě vyřešen přístup pacientů k náležité paliativní péči (přičemž jejich utrpení by za jiných okolností mohlo být řešeno právě paliativní péčí). Jak však ukazují data z Nizozemí a Belgie, ani sebelepší/sebeintenzivnější paliativní péče (vč. paliativní sedace) nemusí být vždy pro pacienty akceptovatelným řešením jejich situace[1].

Cílem tohoto textu tedy primárně není polemizovat s jistě kontroverzní myšlenkou, že/zda je vhodné v České republice v tomto okamžiku dekriminalizovat za určitých okolností důstojnou smrt (tj. dle návrhu zákona o důstojné smrti: pomoc při sebevraždě, resp. ukončení života lékařem na žádost pacienta[2] – zřejmě prostřednictvím smrtící dávky léků, byť o tom návrh cudně mlčí a odkazuje na prováděcí předpis).

Autorka je však toho názoru, že návrh zákona o důstojné smrti[3] jako takový vykazuje poměrně velké množství značně sporných ustanovení, na které by touto cestou ráda upozornila, a nastínila možné problémy s jejich aplikací

Návrh zákona o důstojné smrti a jeho analýza

Hned v úvodu považuji za nutné zdůraznit, že zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v současné době nenabízí přílišnou diferenciaci úmyslných trestných činů proti životu (§ 140 vražda, § 141 zabití – u něhož není jednoznačné, zda se omluvitelné pohnutky může dovolávat profesionál – například lékař, § 144 účast na sebevraždě), přičemž trestný čin usmrcení na žádost, terminologicky přesněji však spíše zabití na žádost, chybí.

Přestože se v souvislosti s přípravou trestního zákoníku zvažovalo uzákonění trestného činu usmrcení na žádost, toto řešení nakonec nebylo přijato.[4] Aktuálně předkládaný návrh zákona o důstojné smrti tak do právního kontextu, kde dosud nebylo akceptováno, že žádost umírajícího může být okolností podmiňující použití nižší trestní sazby, rovnou vnáší dekriminalizaci zabití na žádost, což považuji za pozoruhodně odvážné.

Návrh zákona o důstojné smrti tak v § 2 odst. 2 vylučuje trestní odpovědnost lékaře při splnění zákonných podmínek, není ale precizněji na trestní zákoník navázán, respektive v sobě nenese ustanovení, které by měnilo stávající trestní zákoník.

Návrh zákona nezavádí ani novou skutkovou podstatu (například právě nový privilegovaný trestný čin usmrcení/zabití na žádost, v jehož druhém odstavci by pak byly jako okolnosti vylučující protiprávnost uvedeny podmínky stanovené zvláštním zákonem, v tomto případě zákonem o důstojné smrti; obdobně pak i pro nový § 144 odst. 4 trestního zákoníku), ani z něj není zřejmé, který trestný čin by lékař spáchal, pokud by nedodržel podmínky stanovené zákonem o důstojné smrti.

Poslanecký návrh zákona o důstojné smrti je opětovným pokusem zakotvit do českého právního prostředí podmíněně dekriminalizovanou pomoc při sebevraždě resp. ukončení života na žádost. Přestože to ze samotného návrhu zákona zcela jednoznačně nevyplývá, zákon má dopadat na ta rozhodnutí na konci života, která dosud český právní řád neumožňuje – tj. tzv. aktivní ukončení života pacienta (k tomu srov. Důvodovou zprávu k zákonu o důstojné smrti). Návrh zákona se zřejmě inspiruje v nizozemské a belgické právní úpravě, avšak jako by nezohledňoval praktickou zkušenost a problémy, které se s ukončováním života na žádost a pomocí při sebevraždě pojí. Těch několik inovativních prvků, které předložený návrh zákona o důstojné smrti přináší, osobně také shledávám problematickými.

Asi lze přejít mlčením, že návrh sice v Důvodové zprávě odkazuje na občanský zákoník, ale pracuje s již překonaným pojmem způsobilosti k právním úkonům, jakožto podmínce pro možnost žádat o důstojnou smrt či být takové žádosti svědkem. Otázkou ale zůstává, zda návrh  skutečně připouští i možnost, aby o důstojnou smrt žádali i nezletilí starší 16 let, kteří nabyli plné svéprávnosti ať již uzavřením manželství, či emancipací. Pokud ano, pak předložený návrh, zejména v ustanoveních umožňující žádat o důstojnou smrt předem, nabourává stávající právní postavení nezletilých pacientů. Nezletilí pacienti totiž mimo jiné nejsou dle § 36 odst. 6 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, oprávněni sepsat dříve vyslovené přání, a to bez ohledu na to, že nabyli svéprávnosti před dosažením 18 roku věku.

V § 2 odst. 4 návrhu zákona o důstojné smrti je zmíněn leitmotiv celého návrhu zákona, který je ještě opakovaně zdůrazňován i v Důvodové zprávě, totiž že důstojná smrt má mít formu pomoci při sebevraždě (zřejmě jakožto „menšího ze dvou zel“), a jen subsidiárně se má jednat o ukončení života na žádost. S touto myšlenkou se samozřejmě lze naprosto ztotožnit. Avšak kupříkladu z dostupných nizozemských statistik vyplývá, že sami lékaři, byť by také teoreticky dali možnost pomoci při sebevraždě, z praktických důvodů volí ukončení života na žádost (dle výroční zprávy za rok 2015 se jen v 2,8 % ze všech hlášených případů jednalo o pomoc při sebevraždě[5]).[6]

Zásadní problém spatřuji v navrhované právní úpravě komise zpětně přezkoumávající poskytnutí důstojné smrti. Dle návrhu se má jednat, dle mého názoru poněkud překvapivě, o komisi zřízenou při veřejném ochránci práv (?), aniž by však toto řešení bylo jakkoliv více rozpracováno či alespoň v Důvodové zprávě vysvětleno. Komise má být dle návrhu zákona o důstojné smrti složena z právníků, lékařů a expertů na oblast důstojné smrti (?), má dohlížet na dodržení zákonných podmínek při poskytnutí důstojné smrti a pro případ, že shledá porušení zákonnosti, věc předat státnímu zástupci (potud volná inspirace zahraničním). Vedle toho však návrh stanoví, že se na rozhodování komise přiměřeně uplatní správní řád, přičemž ale ani z Důvodové zprávy jednoznačně nevyplývá, zda se tedy bude jednat o rozhodování správního orgánu, přezkoumatelné ve správním soudnictví (což by dle mého názoru mohlo poněkud komplikovat předávání věci státnímu zástupci), či rozhodování jiné. V neposlední řadě uvádím, že i dvouměsíční lhůtu pro vydání rozhodnutí komise považuji za značně diskutabilní.

Co se tedy přezkumu důstojné smrti týče, návrh zákona dle mého názoru nereflektuje zahraniční, do notné míry alarmující, zkušenosti, neboť konstruuje de facto totožnou aposteriorní kontrolu zákonnosti (s odchylkami, které nevnímám jako šťastné), která v zahraničí čelí velké kritice. Jak lze poměrně jednoznačně dovodit ze zveřejňovaných nizozemských výročních zpráv, kontrolní komise jsou přetížené a přezkum případů se opožďuje; komise navíc mají tendenci zákonná kritéria vykládat spíše benevolentně ve prospěch lékaře, a naprosté minimum případů předávají orgánům činným v trestním řízení.[7]

V návrhu zákona o důstojné smrti však spatřuji i další podstatné nejasnosti či nesrovnalosti:

Návrh nevysvětluje, kdo je ošetřující lékař. Přitom z české praxe jednoznačně vyplývá, že určení, kdo je v konkrétním případě ošetřující lékař (jde-li kupříkladu o preskripci, či vystavování pracovní neschopnosti), může činit obtíže.

Ustanovení § 7 odst. 1 používá termín nahodilá nemoc, přičemž tento termín  není nikde v zákoně rozveden.

Dále se jako jedna z obecných podmínek pro důstojnou smrt vyžaduje, aby pacient pociťoval trvalé fyzické a psychické utrpení, chybí však požadavek na nesnesitelnost tohoto utrpení. Návrh zákona o důstojné smrti v § 11 počítá s možností, že pacient svou žádost o důstojnou smrt učiní předem, přičemž poskytnutí důstojné smrti připadá do úvahy jen tehdy, nachází-li se pacient ve stavu trvalého bezvědomí. Kladu si proto otázku, zda i u pacienta v bezvědomí se vyžaduje psychické či fyzické utrpení, jak by naznačovalo znění Důvodové zprávy.[8] Lze vůbec v případě bezvědomí hovořit o pacientově fyzickém či psychickém utrpení?

  • 7 odst. 3 návrhu zákona o důstojné smrti stanoví požadavek, aby mezi žádostí a poskytnutím důstojné smrti uběhly alespoň čtyři týdny. Domnívám se, že tento časový interval by si zasloužil propracovanější diskusi či alespoň nějaké přesvědčivé zdůvodnění.

Jako ošemetnou hodnotím i dikci § 8 písm. b) návrhu zákona o důstojné smrti, dle níž ošetřující lékař musí prodiskutovat s pacientem jeho žádost o důstojnou smrt a nabýt přesvědčení, že vzhledem ke všem okolnostem neexistuje žádné jiné rozumné řešení situace pacienta. Napadá mě v této souvislosti, zda by nebylo vhodnější namísto neexistence rozumné alternativy hovořit spíše o neexistenci pro pacienta přijatelné alternativy, za předpokladu, že pacientův postoj je důvodný.

Požadavek na alespoň tři (časově přiměřeně oddělené) rozhovory mezi ošetřujícím lékařem a pacientem požadujícím důstojnou smrt  [viz  § 8 písm. c) návrhu zákona o důstojné smrti] by mohl mít efekt, který je pozorovatelný v belgické praxi, totiž že je de facto vyloučen tzv. turismus za smrtí. Přesto se domnívám, že by bylo vhodné výslovně v návrhu vyřešit, zda je možno důstojnou smrt poskytnout i cizinci, který na území České republiky nemá trvalý pobyt.

V neposlední řadě by stálo za úvahu i to, zda má být důstojná smrt (tak jako je tomu kupříkladu v Nizozemí) kryta z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Jsem přesvědčena o tom, že debata o tomto aspektu důstojné smrti by mohla velmi intenzivně poukázat zase v jiném světle na kontroverzní povahu předkládaného návrhu zákona.

Závěr

Shrnu-li výše uvedené, pak konstatuji, že návrh zákona o důstojné smrti trpí dle mého názoru mnohými vadami, které jsou zřejmé bez ohledu na to, zda v zásadě připouštíme možnost euthanasie (byť třeba jen za přísně stanovených podmínek a jako ultima ratio), či euthanasii zásadně odmítáme.

[1] BROECKAERT, B., GIELEN, J., IERSEL, T., BRANDEN, S. The Attitude of the Flemish palliative care physicians toward euthanasia: a quantitative study´ Ethical Perspectives 16 (2009) 3, 213, a mnohé další.

[2] Návrh zákona o důstojné smrti č. 820/0.

Dle návrhu se  důstojnou smrtí … rozumí (1) ukončení života osoby (pacienta) na její vlastní žádost s vědomou, odbornou pomocí jiné osoby ….a (2) rovněž úmyslné ukončení života osoby (pacienta) na její vlastní žádost jinou osobou … 16 (2009) 3, 213, a mnohé další. de facto duplicitněrti (?)zoruhodně odvážné.stí podmih zákona o důstojné smrti tak do právního

[3] Dostupný na www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=126843.

[4] HOLČAPEK, T., ŠUSTEK, P.: K § 115 návrhu nového trestního zákoníku (usmrcení na žádost).Trestněprávní revue, 2004, č.11, str. 325-326.

[5] http://www.euthanasiecommissie.nl/actueel/nieuws/2016/april/26/jaarverslag-2015-gepubliceerd.

[6] LINDERMANN, M. Zur Rechtswirklichkeit von Euthanasie und ärztlich assistiertem Suizid in den Niederlanden, ZStW 1177 (2005) Heft 1, str. 24.

[7] PETERKOVÁ, H. Role lékaře při ukončení života na žádost a pomoci při sebevraždě. In PTÁČEK, R., BARTŮNĚK, P. (eds.) Eutanazie – pro a proti. 1. vyd., Praha: Grada, 2012, s. 138-144. ISBN 978-80-247-4659-3, s dalšími odkazy.

[8] Důvodová zpráva k tomu uvádí, že se návrh zákona o důstojné smrti snaží vyřešit mnohdy neúnosnou situaci pacienta, který trpí vážnou chorobou, případně se rovněž nachází ve stavu nezměnitelného bezvědomí, a jeho zdravotní stav vyvolává trvalé fyzické nebo psychické utrpení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

four × two =

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.