Předmětná vyhláška stanoví některé velmi důležité povinnosti, které zajišťují postup při úmrtí a nálezu těla mrtvého mimo zdravotnické zařízení. Je zde rovněž uvedeno, kdo provádí prohlídku mrtvého za účelem zjištění úmrtí a jeho příčiny. A dále – je vyhláškou stanoveno v jakých případech se musí provádět pitvy a za jakých podmínek. Je ovšem tato vyhláška v současné době vůbec aplikovatelná?
V rámci své rozhodovací činnosti se k této vyhlášce vyjádřilo i Ministersvo zdravotnictví a dospělo k následujícím závěrům:
„Námitky odvolatelky, kterými směřuje proti aplikovatelnosti vyhlášky a k povinnostem jí stanoveným, jsou právně významné, nebot‘ v této souvislosti je třeba zabývat se tím, zda Ize vůči odvolatelce dovozovat povinnost, za jejíž porušení jí byla krajským uřadem pokuta uložena.‘
Vyhláška v ustanovení § 2 odst. 2 stanoví, že v případech, kdy došlo k úmrtí mimo.zdravotnické zařízení, provádí prohlídku mrtvého příslušný obvodní lekař, popřípadě lékař lékařské služby první pomoci. V ustanovení § 3 odst.1 vyhlášky je pak upravena povinnost prohližejícího lékaře, který nerozhodne o provedení pitvy, oznámit úmrtí bezodkladně po prohlídce mrtvého příslušnému orgánu pověřenému vedením matriky, a to na listu o prohlídce mrtvého.
Zakladní pravidla pro vydavání pravních předpisů a ukladání povinnosti jsou stanovena ustavním pořádkem, konkrétně cl. 79 odst. 3 Ústavy, podle kterého ministerstva, jiné správní úřady a orgány uzemní samosprávy mohou na základě zákona a v jeho mezích vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny. MZ je podIe ustanovení § 10 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů statní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, ústředním orgánem státní správy. MZ je tak ve smyslu čl. 79 odst. 3 Ústavy oprávněno na základě zákona a v jeho mezích vydávat (a rovněž i rušit) právní předpisy. Kromě toho je třeba připomenout čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle něhož státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (obdobně čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku: „Státní moc Ize uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“). A konečně připomeňme čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jenž stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování zakladních práv a svobod.
Vyhláška č. 19/1988 Sb. byla ministerstvem vydána dne 9. 11. 1987 na základě zmocnění v ustanovení § 82 zákona č.. 20/1966 Sb., ve znění do 30. 6. 1993, jehož dikce v době přijetí zněla: „Předpisy vydané k provedení tohoto zákona upraví též otázky pohřebnictví.“. Novelou zákona č. 20/1966 Sb., zákonem č. 161/1993 Sb., o změnách ve všeobecném zdravotním pojistění a o změnách a doplnění některých dalších zákonů, došlo s účinností od 1. 7. 1993 k vypuštění ustanovení § 82 ze zákona č. 20/1966 Sb., přičemž vyhláška zůstala touto novelou nedotčena. Další novelizací zákona č. 20/1966 Sb. zákonem č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů, bylo s účinností od 1. 3. 2003 v novém ustanovení § 28a zákona č. 20/1966 Sb. Upraveno zmo cnění pro vydání prováděcího předpisu upravujícího otázk ypohřebnictví, a to v zcela jiném znění:“ MZ stanoví vyhláškou podrobnosti postupu při úmrtí a provádění pitev, včetně účelu stanovení pitvy, zdravotnického zařízení, popř. lékaře provádějícího prohlídku zemřelého nebo pitvu, dále úkony na těle zemřelého a rozsah a místa určení podávání informací a povinných hlášení o úmrtí, výsledků prohlídky zemřelého a provedení pitvy.“ V posuzované věci tak nastala situace, kdy došlo ke zrušení zmocnění v zákoně, avšak prováděcí předpis /rozuměj předmětná vyhláška/ , který byl na základě onoho zmocnění vydán, explicitně zrušen nebyl.
…
Při nedostatku právní úpravy řešící důsledky zrušení zmocňovacího ustanovení pro vydání vyhlášky či jiného odvozeného právního předpisu se MZ obratí znovu k soudní judikatuře. V usnesení ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. Pl. ÚS. 53/03 Ústavní soud vyslovil závěr, že vyhláška, která v důsledku zrušení zákonného zmocnění sice zůstává platným právním předpisem a součástí právního řádu, ale současně se stala vzhledem k absenci materiálních podmínek dalšího normativního působení (tj. zákonného zmocnění) předpisem, který není ani účinným ani aplikovatelným, tedy takovým, který by byl způsobilý vyvolávat v realitě právní učinky pro futuro. Ústavní soud však pokračoval a vyslovil i pro účely tohoto odvolacího řízení relevantní úvahu, která koresponduje námitce účastnice řízení, a to, že nové zákonné zmocnění se nemůže retroaktivně vztahovat na napadenou vyhlášku (ve zde posuzované věci na vyhlášku č. 19/1988 Sb.). MZ má za to, že zmocňovací ustanovení § 28a zákona č. 20/1966 Sb. je zcela jiným, novým zmocňovacím ustanovením k vydaní odvozeného právního předpisu k provedení zákona c. 20/1966 Sb., přičemž důvodem pro tuto úvahu odvolacího orgánu není jen dlouhá doba (deset let), která uplynula od zrušení zmocnění do zakotvení nového zmocnění a přerušení kontinuity trvání aplikovatelnosti vyhlášky č. 19/1988 Sb., ale rovněž komparací obou zmocnění je patrné, že chronologicky pozdější, nové zmocnění je formulováno ve srovnání se starou úpravou odlišně a rozšířené nad rámec původního zmocnění v ustanovení § 82 zákona č. 20/1966 Sb., ve zneni do 30.6. 1993. MZ tedy sdílí pochybnosti účastnice řízení týkající se aplikovatelnosti předmětné vyhlášky, nebot‘ v rozmezí od 1. 7. 1993 do 1. 3. 2003 bylo zrušeno zákonné zmocnění pro vydání této vyhlášky (§ 82 zákona č. 20/1966 Sb.), přičemž pozdější legislativní aktivitou právního předpisu MZ, která vyústila mj. k zakotvení ustanovení § 28a v zákoně č. 20/1966 Sb. nemohla platná, ale neaplikovatelná vyhláška „obživnout“, jak pregnantně popsal Ústavní soud.