Infanticida?! Proč je vlastně zabíjení novorozenců nepřípustné?

By | 18/06/2012

V nedávné době vzbudil velký rozruch článek dvou italských bioetiků, publikovaný v prestižním časopise Journal of Medical Ethics (Alberto Giubilini, Francesca Minerva, After-birth abortion: why should the baby live?“). Autoři si kladou otázku, zda pokud připustíme oprávněnost potratů, musíme rovněž připustit oprávněnost infanticidy (Giubilini a Minerva raději hovoří o „potratu po narození“). Docházejí k závěru, že vzhledem k tomu, že morální status embryí a novorozenců je stejný (nejsou to osoby obdařené lidskými právy), musíme společně s potraty připustit i oprávněnost zabíjení novorozenců: odtud ten rozruch. Přiznám se, že mu moc nerozumím.

Není to totiž žádná novinka, zcela neskrývaně tak hovoří např. Peter Tooley (článek „In Defence of Abortion and Infanticide“) či další Peter, tentokrát Singer (např. kniha Practical Ethics). Singer se domnívá, že zákaz zabíjení novorozeňat (infanticida) je pouhým reliktem křesťanského sentimentu, dobově a ideově podmíněného a tudíž nikoli univerzálního etického smýšlení. Zabíjet děti je někdy v pořádku, protože novorozenci sami o sobě žádná práva nemají (takže nelze hovořit o tom, že by jejich zabíjení porušovalo nějaká práva) a – což je důležité – někdy si rodiče smrt svých dětí přejí (když jsou např. postižení, děti, ne ti rodiče). Abychom se nemýlili, nejedná se o nic ani vzdáleně podobného nacistickým eugenickým programům, protože, uklidňuje Singer své kritiky, o zabíjení dětí nerozhoduje stát, ale rodina.

Není to ani nic překvapivého. Zkusme se na problematiku potratů a infanticidy podívat v optice přirozených lidských práv. U lidských práv můžeme přemýšlet o jejich definici, o jejich (metafyzickém) založení, o jejich extenzi. Extenzí rozumím souhrn jedinců, na něž se pojem přirozených práv vztahuje. V současné etické diskuzi můžeme sledovat dvě tendence: jedna třídu nositelů práv zužuje, druhá ji rozšiřuje. Rozhodně však platí, že ti, co chtějí množinu nositelů základních práv na jedné straně rozšířit, ji na straně druhé některým skupinám jedinců upírají.

Vraťme se opět k Singerovi: práva prý nenáleží lidským jedincům na základě toho, že jsou tím, čím jsou – právě lidskými jedinci (to je podle Singera jen nová varianta rasismu, jemuž říká specieismus), ale proto, že jsou osobami. A bytí osobou nelze vázat na příslušnost k nějakému druhu, nýbrž k určitým schopnostem, např. schopnostem vyšších kognitivních funkcí, schopnosti uvědomovat si vlastní subjektivně zakoušenou kontinuitu v času apod. Protože někteří živočichové jsou schopni právě takových činností, otevírá jim Singer vrátka do skupiny nositelů práv – nyní již nikoli lidských práv, protože jejich nositeli nejsou pouze lidé. Rozšíření rodiny nositelů práv je ale možné jen za poměrně vysokou cenu: někoho jsme vpustili dovnitř, jiného vyšoupneme. Není těžké vytušit, kdo to bude: lidská embrya, plody, dokonce i novorozenci, protože ani ti nesplňují požadavky, které podle Singera (a dalších) kvalifikují nějakého tvora jako osobu.

Jinými slovy, v pozadí diskurzu o etičnosti potratů a infanticidy stojí jedno a též pojetí lidských práv a potažmo lidské osoby. Historicky se jedná o relativní novinku, mající své kořeny ve filozofickém díle britského myslitele Johna Locka: osobou (tj. druh bytosti, jež představuje nositele práv) je individuum schopné vykonávat určité funkce (jaké to jsou, na tom se současní autoři neshodnou, což už samo o sobě naznačuje arbitrárnost tohoto vymezení osoby), nejčastěji vyšší kognitivní funkce, schopnost plánování, zájmu o svou existenci… Pokud jednou přijmeme premisu, že potraty jsou eticky v pořádku, protože nedochází k porušení práv embrya (plodu) jednoduše proto, že embryo (plod) není osobou (= nemá schopnost vyšších kognitivních funkcí, …) a tudíž žádná práva nemá, úplně stejná logika nás musí neúprosně dovést k závěru, že v tomto definičním ohledu není mezi embryem a novorozencem žádný rozdíl: nejsou osoby, nemají žádná práva.

Jistě, nikdo netvrdí, že je eticky zcela v pořádku chodit po ulici a střílet novorozence. Nikoli však proto, že by jejich zabití bylo vnitřně eticky špatné, ale spíše proto (ve shodě s převažující utilitaristickou mentalitou), že zabití určitého novorozence může někomu vadit. Rodičům, třeba. A jejich pocity, jejich city, jejich bolest je třeba zahrnout do utilitaristického kalkulu, jehož výsledkem je nedovolenost volného a nijak neomezeného zabíjení novorozenců. A když rodiče chtějí smrt svého potomka? No, potom – co jim stojí (kromě stávající legislativy) v cestě? Z etického hlediska nic, nebo lépe, nic, co by se stejně tak nestavilo proti potratům. Potraty a infanticida jsou prostě dvě strany téže ideové mince, která je dnes celosvětově rozšířeným platidlem. Chcete potraty? Musíte dostat i infanticidu.

Existuje z této situace nějaké východisko? Ano, několik. První je to nejhorší: prostě nechat věci tak, jak jsou. Na potraty si lidé zvykli (někdo až tak, že si myslí, že bez práva na potrat ztratí smysl všechna další práva žen), s infanticidou se jen tak nesmíří; a koho zajímá nějaká myšlenková konzistence, důsledky zastávaných teorií? Druhým řešením je kriticky prozkoumat nové chápání osoby, vycházející z Lockova díla a popisující osobu jako individuum schopné určitých funkcí či operací (funkcionální pojetí lidské osoby), a ukázat jeho neudržitelnost. Takový projekt spadá do současné analytické metafyziky osob a odehrává se (nejčastěji, ač asi chybně) v kontextu diskuze o kritériích personální identity. (Zájemce mohu odkázat na monografii Černý, D., Lidské embryo v perspektivě bioetiky). Konečně můžeme na celou situaci pohlédnou z hlediska implicitních, ač často nepřiznaných důsledků.

Jeden už známe. Pokud definujeme osobu ve funkcionálních pojmech (často arbitrárně), vždy najdeme někoho, kdo tuto definici nesplňuje. Jsme ochotní se s tím smířit? S infanticidou? Kromě toho, infanticida není jediným důsledkem nového chápání osoby a s ní spojených práv. Americký filosof Alan Gewirth upozorňuje na to, že pokud připsání nějakého práva P individuu x závisí na jeho bytí osobou, bytí osobou závisí na schopnosti vykonávat nějaké funkce, potom vzhledem k tomu, že x vykonává tyto funkce v určité míře (jinak pes, jinak matematik, jinak tříleté dítě), musíme proporcionálně x přiznat i právo P. Jinými slovy: v jaké míře jsi osobou, v takové míře máš práva. Nelze se ubránit závěru, že tento princip je hluboce nespravedlivý a to dokonce ve dvou aspektech: na jedné straně rozděluje lidskou rodinu na ty, kteří mají práva, a ty, kteří je nemají (embrya, plody, novorozenci… kdo další?), na straně druhé rozděluje i třídu těch, kteří práva mají (měl Einstein větší právo na život než zametač ulice?).

Zamysleme se: může se takové chápání práv stát základem dobrého soužití lidských bytostí ve společnosti? Začíná to vždy nenápadně: upřeme práva těm na okraji, zapomenutým, často nechtěným, kteří se nemohou bránit, potom dalším, nakonec celé rase. Není to falešná argumentace šikmou plochou: jde o historický fakt, jenž by se mohl velmi snadno opakovat. Nezapomínejme, že myšlenky mají důsledky.

2 thoughts on “Infanticida?! Proč je vlastně zabíjení novorozenců nepřípustné?

  1. Zuzana Candigliota

    Zajímavé úvahy…
    Nelze jednoznačně určit hranici, kdo je osobou. Kognitivní funkce se nabývají postupně. Je osobou chytrý šimpanz? Je osobou člověk v komatu? Je osobou půlroční dítě, roční, dvouleté (dítě si uvědomuje svoje „já“ ve věku kolem 3 let)?
    Tudy podle mě cesta nevede. Novorozence nelze zabít nikoliv proto, že by to rodičům mohlo vadit, ale proto, že je to živá bytost, která je schopna vnímat (bolest například), i když ne „vysoce kognitivně“. Upírání práva těm na okraji není hrozba, to je skutečnost – v případě zvířat, která mají lidé každý den na talíři. Tato zvířata prý mají inteligenci na úrovni dokonce až 3letého dítěte, nikoliv pouze novorozence (např. se to uvádí u prasat).
    Mezi potratem a infanticidou je jeden zásadní rozdíl – v jednom případě je dítě v těle matky, v druhém případě nikoliv. V tomto prvním případě tedy může nastat konflikt zájmů – dítě má zájem žít, matka má zájem rozhodovat o svém těle a potratit. Musí zvítězit zájem matky, z mnoha důvodů – vyšší kognitivní funkce, ona je hostitelka, dítě je „parazit“. Pokud by matka nesměla odstranit plod, v tom případě by si též člověk nesměl odstranit klíště, když jdeme do důsledku. Matce sice zákon může zakazovat podstoupení potratu od určitého stádia těhotenství, ale nikdo jí nemůže během celého těhotenství bránit kouřit, brát drogy, léky, v nebezpečném pohybu – přitom to vše může dítě poškodit nebo zabít.
    Zajímavou otázkou je, zda v případě vážně postiženého novorozence, by měli mít rodiče právo odmítnout léčbu a způsobit tak smrt dítěte.

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.