Imigrace a etika: smíme uzavřít hranice?

By | 26.6.2018

Nepřestávající, byť v poslední době výrazně oslabený tok migrantů z různých končin země, vyvolává stále vášnivější reakce a má výrazný potenciál radikálně přepsat politickou geografií mnoha zemí Evropy. Netroufám si zde dělat nějaké fundované odhady, mám ale stále výraznější pocit, že vzhledem ke klimatickým změnám, ubývání zásob pitné vody a vody určené pro závlahu a chov dobytka, společně s velmi rychlým růstem populace v zemích, které jsou těmito jevy nejvíce ohrožené, rozpohybují stále větší masy lidí, kteří se vydají směrem k Evropě. Jednou z důležitých otázek, které je proto třeba naléhavě řešit, je otázka etická: mají evropské země (zaměřím-li se zde pouze na Evropu) morální povinnost přijímat imigranty?

Ve své úvaze budu vycházet z předpokladu, který ale zde dokládat nebudu: legitimní státy mají morální právo rozhodovat o své imigrační politice, i kdyby to znamenalo politiku vyloučení, tj. nevpuštění některých lidí na jejich území (blíže k tomu např. Ch. H. Wellman, P. Cole, Debating the Ethics of Immigration. Is There a Right to Exclude?, Oxford University Press, Oxford, 2011).

Toto morální právo (komu není pohodlný diskurz morálních práv a hlásí se třeba k utilitarismu, může si snadno mou úvahu přeložit do jazyka této etické teorie) však není absolutní; pokud tedy zvažujeme, zda a za jakých podmínek mohou jednotlivé státy zabránit migrantům vstupu na jejich území, musíme zvažovat celou řadu faktorů, které vstupují do morální rozvahy a společně ovlivňují její výsledek. Na jedné straně zde máme migranty, kteří žádají o přijetí na území jiného státu, na straně druhé potom obyvatele státu, jenž by se měl stát jejich novým domovem. Morálně relevantní faktory se týkají obou skupin lidských bytostí. Zastánci otevřených hranic často kladou přílišný důraz na první skupinu lidí (migranty), aniž by dostatečně brali v úvahu druhou, radikální odpůrci imigrace se dopouštějí stejného prohřešku, neboť příliš upřednostňují obyvatele svého státu. Stanou-li se tyto extrémní akcenty dominantním obsahem zpravodajství či rétoriky mnoha veřejných intelektuálů, nelze se divit, že jen vyvolávají další emoce, jež ještě více polarizují celou diskusi a brání umírněným a korektnějším názorům, aby dostatečně jasně zazněly a staly se vůdčím prvkem veřejné diskuse.

Mezi migranty, kteří přicházejí na území Evropy, musíme jasně rozlišit ty, kteří ze své země utíkají proto, že jim hrozí smrt, mučení, nespravedlivé věznění, v jejichž státech panují brutální diktátoři či probíhá válka. Pro takové lidi musí být hranice Evropy – a tedy i našeho státu – vždy otevřené. Jejich příchod může způsobit problémy, může snížit komfort života obyvatel daného státu, může výraznou měrou zatížit veřejný rozpočet, může narážet na nechuť obyvatel, narušovat jejich zažitý způsob života apod. Vše, co jsem uvedl, jsou faktory, které nelze nevzít v úvahu. Lidé mají právo na způsob života, který si zvolili, který jim vyhovuje, mají právo užívat si produktů své práce apod. Tyto faktory je vždy třeba zmínit, nelze se tvářit, že neexistují, že si je lidé nárokují neoprávněně či že nejsou nijak morálně relevantní. Je však třeba si také uvědomit, že srovnáme-li je s nárokem či právem imigrantů na život, osobní integritu či bezpečí, nejsou vynulovány, nýbrž v dané konkrétní situace převáženy faktory, které mají z morálního hlediska vyšší váhu. Málokdo z nás asi zpochybní, že pokud musíme volit mezi majetkem a životem, upřednostníme život, musíme-li volit mezi osobním pohodlím a záchranou před mučením, dáme přednost záchraně před mučením. Velkou chybou zastánců otevřených hranic je podle mého názoru to, že odmítají otevřeně připustit, že i lidé žijící na územích svých států mají určitá práva, která nejsou požadavkem imigrantů na vstup na územích těchto stát vynulována. Existují a jsou relevantní, nicméně v dané, velmi závažné situaci jsou převáženy morálními požadavky silnějšími. Veřejné diskusi by proto velmi prospělo, kdyby se kromě práv imigrantů nezapomínalo ani na práva obyvatel cílových států.

Zdá se mi poměrně zřejmé, že pokud migrantů není velké množství a Evropa (či daná země) může zvládnout jejich trvalý pobyt, neměli by být nuceni k návratu do své země v okamžiku, kdy opět začne být bezpečná. V případě, že jich však je velké množství, které negativně narušuje životy lidí v cílových zemích, potom je myslím si zcela legitimní požadovat jejich návrat do zemích jejich původu, jsou-li již bezpečné (dokud nejsou, tak zásahy do života lidí nemohou morálně převážit práva migrantů na život a bezpečí). Také mi přijde jako poměrně zřejmé a vyplývající z mé úvahy, že mezi zeměmi EU existuje morální povinnost pomáhat zemím, které nesou největší břímě migrace; ta se může realizovat např. přerozdělováním uprchlíků ze zemí, jako je Itálie či Německo.

Lidská povaha bohužel není právě holubičí. V případě, kdy by neustávající přívaly uprchlíků ohrožovaly samotnou existenci právních, demokratických států, kdyby vážně a realisticky hrozilo, že situaci využijí nedemokratické, autoritářské a extrémistické strany, potom už ve hře nebudou jen životy a bezpečí uprchlíků, ale také životy a bezpečí obyvatel cílových státu – a zvažované morální faktory tak získají stejnou sílu. Jednotlivé státy potom musí, zdá se mi, upřednostnit životy a bezpečí obyvatel a hranice svých státu uzavřít. Takové rozhodnutí je však spojeno s velmi silnou morální povinností pomáhat uprchlíkům jinak: najít jim bezpečné místo v jiné zemi, snažit se společnými silami ukončit válku v zemích jejich původu a finančně přispívat ke vzkříšení válkou zdecimovaných států.

Mnozí odpůrci imigrace rádi poukazují na to, že se migranti nezastavují na území prvního bezpečného státu (dokonce ani na území ČR s velmi dobrou úrovní života), ale pokračují dále, nejčastěji do Německa. Mají tyto země morální povinnost přijímat uprchlíky? Domnívám se, že nemají, nicméně to neznamená, že není morálně chvályhodné, pokud tak přesto činí. Ty morálně relevantní faktory, které převažují práva zemí zabránit uprchlíkům ve vstupu na jejich území (život, bezpečí…), nejsou v případě těchto zemí ve hře. To neznamená, že na straně uprchlíků žádné další faktory neexistují, nicméně jsou již stejné síly jako faktory na straně obyvatel jednotlivých zemí a mohou být snadno převáženy již tím, že těchto obyvatel je výrazně více (v pozadí je teorie, že pokud jsou faktory stejné morální váhy, potom rozhoduje počet; může-li lékař v krizové situaci zachránit dva lidi a jednoho nechat zemřít, nebo jednoho člověka a dva nechat zemřít, rozhodne se zachránit dva).

Odtud se dostáváme k tzv. ekonomickým migrantům. Rád bych je zde odlišil od migrantům, v jejichž zemích sice není válka a nehrozí jim nebezpečí od jiných lidí, jsou však ohroženi hladem či nemocemi. Pro ně, podle mého názoru, platí to samé jako pro uprchlíky před válkou, s tím rozdílem, že státy mohou jednodušeji dostát své morální povinnost pomáhat např. potravinovou pomocí, rozvojem místního zemědělství, zakládáním nemocnic, školením odborníků apod.

Za ekonomického migranta zde budu považovat pouze toho, komu sice nehrozí hlad (a další problémy spojené s extrémní chudobou), pokud by však emigroval do Evropy, úroveň jeho života by se výrazně zlepšila. Takových lidí jsou, bohužel, po celém světe miliardy a již tento fakt může být dobrým důvodem, proč nastavit transparentní a jasnou imigrační politiku, která bude tyto migranty vracet do zemí jejich původu (miliardy lidí se do Evropy nevejdou, ale již desítky miliónů mohou způsobit vážné problémy). V případě ekonomických migrantů získávají práva obyvatel cílových zemí, tj. práva na způsob života, který považují za dobrý a v němž vedou dobrý život, převahu nad právy těchto migrantů; státy tím získávají legitimitu pro politiku exkluze. I v tomto případě však platí, že uzavření hranic ekonomickým migrantům je jen jednou stranou mince: zůstává pozitivní morální povinnost těmto lidem pomáhat v jejich domovských zemích, zvlášť v případě, že tato pomoc výraznou měrou negativně neovlivní životy obyvatel těchto států.

Jsou-li mé úvahy korektní, potom z nich plyne, že ač mají legitimní státy morální právo uzavřít své hranice, v praxi často nastávají situace, kdy je toto jejich právo převáženo jinými morálně relevantními faktory a mají naopak povinnost hranice otevřít a přijmout migranty na svá území. Zvláště ve veřejné diskusi bychom však neměli zapomínat na to, že toto právo není vynulováno, nýbrž převáženo. Neměli bychom zapomínat na to, že lidé žijící na územích svých států mají i nadále právo rozhodovat o svém způsobu života, někdy však musí ustoupit silnějším morálním požadavkům. Budeme-li odpůrce imigrace paušálně označovat za xenofoby, rasisty, budeme-li jim vnucovat představu, že jejich způsob života je špatný (protože např. málo multikulturní), nedokážeme nic jiného, než že budeme ještě více jitřit již tak napjaté emoce, jejichž důsledkem bude zatmění rozumu, volání po radikálních řešení a vládě silné ruky, nostalgie po „starých dobrých časech vlády jedné strany“, narušení důvěry obyvatel v jejich vládu a stále se zhoršující vnímání intelektuálů, kteří tak zbytečně a trochu zaslouženě ztrácejí svou prospěšnou společenskou roli. Nepomůže to ani nám, ani imigrantům.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

nine + 6 =

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.