Bioetik a kněz Marek Vácha v Lidových novinách v rozhovoru s redaktory Josefem Grešem a Petrem Kamberským ze dne 29.6. v reakci na Mitlöhnerův článek kriticky analyzuje snahy zabíjet novorozené zrůdy. (část rozhovoru je možné nalézt zde http://www.lidovky.cz/dnes-zabit-zrudy-zitra-treba-diabetiky-varuje-pred-myslenkami-mitlohnera-biolog-gpa-/zpravy-domov.aspx?c=A140628_134534_ln_domov_mct)
Byť by bylo cenné, kdyby se bioetici k této otázce začali vyjadřovat, Váchův článek bohužel do korektní odborné diskuse nespadá. Ve svém textu využívá totiž řady typických, tzv. falešných argumentů, které porušují pravidla logického dokazování a působí na emoce místo na rozum.
Byť Marek Vácha v úvodu uvádí, že „nechce události nacismu a holocaustu nějak zneužívat“, celý koncept rozhovoru využívá přesně této strategie – odkazu na nacistickou minulost a její obludnosti. Takový přístup v případě kritických otázek na začátku lidského života je ovšem zavádějící a nikam nevede. Vácha tak prakticky odmítá bavit o podstatě problému těžce malformovaných jedinců a pouze nás straší srovnáním s nacistickým Německem. Kdokoliv jiný by chtěl toto téma otevřít je stejný vyvrhel jako nacisté. Tak by se ovšem v racionální debatě nemělo postupovat.
Již v roce 1951 poukázal Levi Strauss na logickou nekonzistenci takové argumentace, která bývá označována výstižným názvem „argumentum ad Hitlerum“. O co v praxi jde? Máme předpoklad první, podle něhož je mnoho názorů zastávaných nacisty totálně nemorálních. Druhý předpoklad – vaše stanovisko je jedním z těch, kteří zastávali nacisté, tudíž vaše stanovisko je totálně nemorální.
V tomto případě Mitlöhner zastává názor, že bychom měli u těžce malformovaných jedinců ukončit jejich život euthanasií. Nacisti přitom zastávali obdobný názor, tudíž Mitlöhner má stejný názor jako nacisti, tedy jeho názor je morálně závadný. Taková argumentace ovšem není správná. Pokud například Hitler zastával názor, že výstavba dálnic umožní rychlejší a pohodlnější cestování, označíme člověka, který se s takovým názorem ztotožní za nemorálního? Nebo pokud někdo v této společnosti zastává názor, že právní řád má obsahovat trest smrti, budeme jeho názory zakazovat, protože se ztotožňují s praxí v nacistickém Německu? Zcela diskriminovat Mitlöhnerův článek pouze na základě toho, že je totožný s nacistickým uvažováním, je nekorektní. Navíc tak znemožňuje jakéhokoliv dalšího případného oponenta v diskusi.
Druhý falešný argument, který Vácha vytahuje z klobouku, aby učaroval čtenářům, je jeho argument kluzkým svahem. Obecně se argument kluzkým svahem používá následovně: argumentujeme tím, že první krok nám v zásadě nevadí a je možné jej povolit, ale obáváme se, že následkem tohoto prvního kroku by neodvratně nastaly další, jež by nám již vadily. (Např. u euthanasie povolíme aktivní vyžádanou euthanasii u těch, co prožívají nevýslovné fyzické utrpení, následně ji povolíme i u psychického utrpení, potom i u nevyžádané euthanasie a nakonec povolíme euthanasii i u dětí, …)
Podobně hrozí i Vácha. Podívejte se, varuje nás, jak to dopadlo v Hitlerovském Německu. Začalo se euthanasií jednoho postiženého dítěte a najednou se rozjel celý program „konečného řešení“. Jeho empirická argumentace ovšem znovu není přiléhavá. Využívá klamné analogie současné společnosti a společnosti nacistického Německa. To je ovšem v období, kdy v západní Evropě dominuje lidsko-právní diskurs a nikoliv totalitní režim, zavádějící. Selhání Německa před druhou světovou válkou není analogické se současnou situací v Evropě. Analogie je nepřesná také v tom, že Vácha rozšiřuje okruh subjektů, o kterých Mitlöhner mluví – ten mluví o úzké skupině těžce malformovaných jedinců, tedy např. o novorozencích s tzv. kyklopií (viz http://onemocneni.blog.cz/1310/kyklopie) nebo tzv. „žabích dětech“ bez koncového mozku (http://onemocneni.blog.cz/1310/anencefalie). V obou případech se jedná o jedince, které čeká v poměrně krátké budoucnosti (řádově dnech) nevyhnutelná smrt, kterou v případě využití veškerých moderních metod lékařské vědy můžeme maximálně o několik dnů oddálit. V tomto případě tedy není možné mluvit o analogickém užití u např. mentálně postižených nebo tělesně postižených, kteří mohou žít plnohodnotný život. Užití kluzkého svahu, které Vácha implicitně předpokládá, tj. že přijmeme-li takovou praxi u „těžce malformovaných jedinců“ můžeme ji časem přijmout i u diabetiků, žádným způsobem nepodložil a raději se uchýlil k jednoduché emociální hře na „nacistickou strunu“.
Vácha navíc v rozhovoru využívá i jedné faktické nepřesnosti (ať už záměrně nebo z nedbalosti), když uvádí, že termín „lebensunwertes Leben“ (život nehodný života) se poprvé užil v kauze „dítě Knauer“ v roce 1939. To ovšem není pravda. Tento termín použil i právník Karl Binding a profesor medicíny Alfred Hoche již v roce 1920 ve své společné publikaci, která nesla název obsahující tento termín. To že byl tento termín zneužit následně nacistickou propagandou, neznamená, že by jeho původní užití neslo negativní záměr.
Smutné je, že korektní diskuse a kritika Mitlöhnerova článku by byla potřebná – Vácha např. mohl poukázat na diskuse, které jsou v civilizovaných zemích skutečně vedeny, na argumentační nedostatky Petera Singera a jeho teorie preferenčního utilitarismu, či na některé nedostatky funkcionálního pojetí personální identity.
Nemůžeme se tvářit, že diskuse, které probíhají v současném biotickém diskursu, neexistují. V lékařské praxi se podobné etické problémy objevují a často jsou řešeny v rozporu se zákonem. Jak se postavit k takové praxi? To je otázka, který by nás měla zajímat. Hra na pštrosa, který schovává hlavu do písku a raději odmítá jakákoliv obdobná témata, nikam nevede. Anebo vede – abych parafrázoval Váchu z jeho rozhovoru – vede k banánové republice, kde svobodu slova zakážeme. To je ale první krok k totalitarismu a režimu podobnému tomu nacistickému, před kterým nás Vácha tak důrazně varuje.