Genetické vyšetření jako plnění ze smlouvy o dílo – díl první

By | 18/09/2011

Před pár dny mi jedna kolegyně poskytla rozhodnutí okresního soudu, které je sice zatím nepravomocné, přesto mě závěry soudce nadchly. Podporují totiž to, co se i na tomto webu snažíme s Tomášem Doležalem sdělit světu. Vztahy mezi pacientem a zdravotnickým zařízením / zdravotnickým pracovníkem jsou primárně vztahy soukromoprávní, ve své většině založené smlouvou. Veřejnoprávní regulace podmínek poskytování těchto služeb na jejich základním charakterů nic nemění. I činnost například finančních institucí podléhá silné veřejnoprávní regulaci, přesto nikoho nenapadá, že by poskytování finančních služeb nemělo charakter soukromoprávních vztahů.

Typickými smlouvami ve zdravotnictví jsou v tomto ohledu smlouva příkazní, pokud se jedná o léčbu, či smlouva o dílo, pokud se jedná o vyšetření.

Právě k tomuto druhému závěru došel soudce ve zmíněném rozhodnutí. Nelze se mu divit. Úvod si dovolím zakončit citátem z učebnice Švestka, Dvořák a kol. Občanské právo hmotné 2. Páté, jubilejní aktualizované vydání. Praha : Wolters Kluwer, 2009. Pasáž je na s. 188 a je součástí kapitoly o smlouvě o dílo. „Dílem je zejména zhotovení, oprava, úprava nebo údržba věci nebo jiný hmotně zachycený výsledek činnosti (např. vypracování projektu, posudku) určený smlouvou.“

Cílem provedení genetického vyšetření je dle mého soudu zpravování zprávy o výsledcích tohoto vyšetření čili hmotně zachycený výsledek činnosti, který bychom mohli v rámci shora uvedeného výčtu podřadit např. pod vypracování posudku.

Předmět sporu

Pojďme si nejprve popsat, o co v tomto sporu šlo. Cizinec, občan Australského svazu, dlouhodobě pobývající v České republice, mimo jiné známý a úspěšný podnikatel, reagoval na úmrtí blízkého příbuzného, mladého člověka na onkologické onemocnění tak, že dorazil na specializované genetické pracoviště jedné nemocnice s požadavkem, aby mu provedli veškerá možná vyšetření, která by odhalila, zda u něj též nehrozí propuknutí zhoubného nádoru.

Po vysvětlování si smyslu provedení tak široce žádaných vyšetření, která by stejně nepřinesla onomu muži stoprocentní jistotu, se dohodli na realizaci vyšetření cca za 80.000,- Kč.

Cizinci byla odebrána krev a byla provedena dohodnutá vyšetření, která trvala několik měsíců. Následně byl zákazník vyzván k úhradě s tím, že mu poté bude poskytnuta zpráva o výsledcích vyšetření. Přestože peníze nezaplatil, zprávu mu byla zaslána. Jelikož ani následně nezaplatil, podala nemocnice žalobu na úhradu dlužné částky.

Na doplnění uvádím, že přes tvrzení žalovaného, že částka měla být požadována po jeho zdravotní pojišťovně, i soud potvrdil, že šlo o plnění nehrazené z veřejného zdravotního pojištění zejména proto, že žalovaný nikdy nedoložil výskyt onkologických onemocnění v rodinné anamnéze.

Žalovaný rozporoval řadu tvrzení žaloby, soud však žalobě v podstatě vyhověl (blíže k vysvětlení tohoto budu v druhém dílu) a přikázal žalovanému uhradit žalobkyni většinu požadované částky.

Smlouva o dílo

Nyní nabízím čtenářům doslovnou citaci příslušných pasáží rozhodnutí vysvětlujících, proč soud považoval tento právní vztah za právní vztah založený smlouvou o dílo.

„S ohledem na názor žalobkyně, že vztah mezi účastníky řízení není možné považovat za pouhou smlouvu o dílo ve smyslu občanskoprávních předpisů, ale za vztah sui generis, který vůbec není smlouvou, žalovaný namítal, že nebyla-li uzavřena mezi účastníky tohoto řízení žádná smlouva, pak neexistuje právní titul, na základě kterého by měl žalovaný povinnost žalobkyni cokoliv plnit. Zmiňoval, že by soud mohl vyjádření žalobkyně chápat jako shodné skutkové tvrzení účastníků a na jeho základě žalobu bez dalšího zamítnout. Žalobkyně však netvrdila, že by mezi účastníky řízení neexistoval žádný právní vztah. Snažila se pouze zdůvodňovat, že vztah mezi pacientem a zdravotnickým zařízením je vztahem svého druhu, nevzniká a vzniknout nemůže mezi nimi jakákoli smlouva, je-li poskytována zdravotní péče.

S tímto právním posouzením celého vztahu se soud rozhodně neztotožňuje. Je pouhou akademickou úvahou jdoucí nad rámec platné právní úpravy, tedy úvahou politickou o budoucím možném právu, úvahou de lege ferenda, zda by právní vztahy vznikající při poskytování zdravotní péče měly být co do svého základu jednoznačně kodifikovány v podobě tzv. medicínského práva, který by jasně vymezil podrobnosti vlastního vztahu mezi zdravotnickým zařízením a pacientem při poskytování zdravotnické péče. Takováto specifická právní úprava neexistuje.

Vztah mezi zdravotnickým zařízením na straně jedné jako poskytovatelem zdravotnické péče a pacientem na straně druhé je přitom z hlediska svého obsahu vztahem občanskoprávním ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 o.z. Zdravotnické zařízení poskytuje své služby, za ně se mu dostává úplaty. Je lhostejné, že poskytování zdravotní péče je regulováno právními předpisy, pravidla jeho poskytování omezená řadou veřejnoprávních norem. Tak je tomu i u jiných druhů lidské činnosti, u nichž nevznikají pochybnosti o soukromoprávním základu vztahu mezi klientem a poskytovatelem služby. Je také lhostejné, že úhrady za zdravotní péči se dostává zdravotnickému zařízení v drtivé většině případů od zdravotních pojišťoven na základě veřejného zdravotního pojištění. Taková právní úprava zakotvuje pouze jiný režim úhrady ceny za poskytnutou zdravotní péči, nic nemění na soukromoprávním základu vztahu mezi zdravotnickým zařízením a pacientem. Ještě více se soukromoprávní základ vztahu projeví ve chvíli, kdy jsou služby zdravotnického zařízení poskytovány mimo rámec veřejného zdravotního pojištění a kdy tedy pacient ze svého majetku přímo zdravotnickému zařízení hradí jejich cenu.

Namítá-li žalobkyně, že se v takovém případě nejedná o smlouvu vzniklou mezi účastníky vztahu, pak není jasné, o jaký jiný vztah by se jednat mohlo, žádné jiné posouzení základu vztahu se nenabízí. Žalovaný se dostavil k žalobkyni s poptávkou provedení genetických vyšetření, žalobkyně po jednání s ním prostřednictvím svých lékařů na nabídku přistoupila, došlo mezi nimi tedy ke sjednání smlouvy i ve smyslu obecných ustanovení § 43a a následující o. z.“

„S oběma účastníky tohoto řízení se je možné ztotožnit v tom, že podepsaný informovaný souhlas skutečně není samostatně uzavřenou smlouvou, je pouze záznamem o poučení žalovaného jako pacienta ve smyslu ustanovení § 23 odst. 1 věta první, odst. 2 zákona o péči o zdraví lidu. Je možno jej ale vnímat též jako dokument, který zachycuje některé body ústního smluvního ujednání mezi účastníky řízení. Žalobkyně se zavázala pro žalovaného provést genetické vyšetření a předat mu zprávu o výsledcích tohoto vyšetření, žalovaný se zavázal za to zaplatit úhradu, která byla účastníky řízení v době jednání mezi žalovaným a lékaři žalobkyně sjednána odhadem na částku 80 000,- Kč. Taková částka je i zachycena v onom informovaném souhlasu. Žalovaný tvrdil, že lékaři ústně uváděná částka byla nižší. Takové tvrzení v řízení prokázáno nebylo, navíc předtisk informovaného souhlasu pro jeho osobu obdržel žalovaný na místě, měl možnost si jej prostudovat, to také učinil a s odstupem dvou týdnů ke dni 22.4.2008 jej podepsal, je v něm výslovně uvedena odhadovaná cena vyšetření ve výši cca 80 000,- Kč. Byl tedy dostatečně jasně vymezen předmět činnosti žalobkyně pro žalovaného a sjednána i úplata za poskytnuté plnění.

Ústní ujednání mezi účastníky z tohoto řízení vyplynuvší z informovaného souhlasu, stejně jako z výslechu lékařů žalobkyně i žalovaného, je nutno považovat za smlouvu o dílo dle ustanovení § 631 o.z. Tou se zavazuje objednateli zhotovitel díla, že je za sjednanou cenu provede na své nebezpečí. Dílem se rozumí jakýkoli hmotně zachytitelný výsledek činnosti. Zde dílo žalobkyně spočívalo nejen v úkonech, provedení vyšetření vymezených genů žalované, ale i v zachycení výsledku tohoto vyšetření v písemné zprávě. Taková činnost žalobkyně naplňuje všechny znaky pojmů díla ve smyslu občanskoprávních předpisů, na vztah mezi účastníky tohoto řízem tak soud primárně použil ustanovení § 631 a následující o.z. Je navíc možno přijmout i námitku žalovaného o použití možné analogie zákona zakotvené v ustanovení § 853 o. z.

Přijal-li by soud argumenty žalobkyně a považoval vztah mezi účastníky tohoto řízení za vztah sui generis, vztah specifický a nenaplňující zákonné znaky žádného smluvního typu upraveného v občanském zákoníku, pak by se stejně základ vztahu mezi nimi posuzoval dle ustanovení o.z., která upravují vztahy obsahem i účelem nejbližší. To by opět byla ustanovení o.z. o smlouvě o dílo. Jiné rozumnější posouzení uspořádání právních vztahů mezi účastníky tohoto řízení se nenabízelo.“

Závěrem

Soud tak jasně zdůvodnil své závěry. Soud z tohoto základního podřazení právního vztahu vyvodil některé další důležité důsledky pro posouzení žalobních nároků. O tom však příště.