V dnešních etických diskusích převažuje názor, že sebevražda, lékařsky asistovaná sebevražda a eutanazie představují morálně přípustné volby. David Velleman je jednom z mála výjimek. Ve svém článku A Right to Self-Termination se snaží dokázat, že sebevražda ve většině případů morální není.
Velleman se domnívá, že právo na ukončení vlastního života se odvozuje ze dvou principů:
- osoba S má právo ukrátit svůj život, pokud tak učiní svůj život lepším.
- osoba S je nejlepším soudcem svého welfare.
První princip praví, že pokud by od určitého časového okamžiku t byl život S plný utrpení, je lepší tento život ukončit, neboť život do t je pro S hodnotnější než život pokračující za t. Druhý potom vyslovuje poměrně triviální pravdu, že každý z nás je nejlepším arbitrem kvality vlastního života, alespoň pokud welfare chápeme subjektivně. Velleman přijímá druhý princip, odmítá však princip první a ipso facto závěr, jenž se z těchto dvou principů odvozuje.
Ve svých analýzách vychází z práce Stephena Darwalla Self-Interest and Self-Concern. Jak bychom měli rozumět výroku „X je pro osobu S dobré (dobrem)“? Podle Darwalla a Vellemana takto: X je dobrem pro S tehdy a jedině tehdy, pokud je pro S racionální chtít X pouze a jen s ohledem na S samotnou. Je to poměrně složitá formulace, ale její základní myšlenka je poměrně snadná: osoba S má svou základní, inherentní, kategorickou hodnotu (říkejme jí dignita a označme si ji D) a všechna X jsou pro S dobrá jen v té míře (instrumentálně), v níž závisí na D osoby S. Velleman vlastně tvrdí, že nás lidské osoby cosi spojuje a cosi rozděluje. Rozděluje nás to, že máme různé zájmy, tužby, preference (některé jsou racionální, jiné ne), spojuje nás to, že jsme všichni osoby (pokud jsme schopni racionálního jednání) a jako takové máme všichni niternou hodnotu – dignitu.
Morálka určuje, že musíme respektovat D. Velleman to sice explicitně neříká, ale jeho analýza implikuje, že musíme respektovat i lidské tužby, přání a preference, pokud jsou vztaženy k lidské dignitě. Mezi preferencemi na jedné straně a dignitou na straně druhé však existuje podstatný rozdíl, jenž vymezuje platnost druhého výše uvedeného principu. Každý z nás je nejlepším soudcem vlastního welfare a princip autonomie stanoví, že bychom welfare-relativní soudy osob S měli respektovat, dokonce i tehdy, pokud nejsou ve prospěch S. Dobra X, jež jsou dobry pro S, jsou určovány každou individuální S. V případě dignity to však neplatí, protože to není hodnota pro S, alehodnota S samotné. A jako taková nespadá do hájenství autonomie, neboť překračuje každou individuální osobu. Velleman říká, že S má D, protože S je jedním z nás, ze společenství osob. Z toho bezprostředně plyne, že nikdo z nás není morálně relevantním soudcem ohledně vlastní dignity a nemůže rozumně tvrdit, že např. již žádnou dignitu nemá.
Jak to souvisí s morálním hodnocením sebevraždy? Podívejme se na klasický argument ve prospěch sebevraždy (ale i asistované sebevraždy či eutanazie):
- S má právo na život.
- S se rozhodne zemřít.
- S se tím vzdává práva na život.
- S může spáchat sebevraždu (asistovanou sebevraždu, legitimně žádat o eutanazii).
Velleman s tímto argumentem nesouhlasí, neboť podle jeho názoru chrání něco, co má z morálního hlediska nižší váhu než to, co dovoluje obětovat. Jinými slovy, tento argument chrání zájmy S, ale nechrání osobu S samotnou – její kategorickou inherentní hodnotu, dignitu. Vellemanova úvaha bude poněkud jasnější, když ji dáme do souvislosti s úvahou americké filosofky Francis F. Kammové. Kammová říká, že existují podmínky – např. nesnesitelná bolest – které zcela zastiňují lidskou dignitu, takže se za těchto podmínek můžeme vzdát bytí osobou. Velleman s tímto závěrem nesouhlasí: porovnáváme totiž nepodmíněné s podmíněným, či možná lépe, podmiňující s podmíněným. Vzpomeňme si, že X je dobrem pro S tehdy, pokud je pro S racionální chtít X s ohledem na S samotnou. Niterná hodnota S – dignita – je tedy podmínkou, díky níž je instrumentální hodnotou X. Podmínka a podmíněné však nejsou stejně hodnotné, jsou totižnesouměřitelné. Jestliže je X hodnotou díky D, potom nelze srovnávat X s D a ipso facto nelze tvrdit, že X (nesnesitelná bolest) může D převážit.
Z této úvahy ale neplyne, že je sebevražda za všech okolností nemorální. Vellemanovy úvahy se neobrací proti sebevraždě jako takové, ale pouze proti sebevraždě provedená z určitých důvodů, totiž z těch důvodů, jež považují lidský život za nadále nehodný žití (z hlediska welfare). Kdy je tedy sebevražda morálně přípustná? Odpověď není složitá. Lidské osoby mají podle Vellemana racionální přirozenost, jež se projevuje schopností jednat; pouze osoby mají D. Mohou však nastat případy – nesnesitelné utrpení je jedním z nich – kdy jsou lidé zbaveni autonomní volby, jsou díky utrpení zaměřeni v podstatě jen na jednu jedinou volbu: aby utrpení konečně skončilo, třebaže by jeho konec byl zároveň koncem jejich života. V takové situaci však již nelze hovořit o osobách, neboť možnost volby je vnějšími podmínkami radikálně omezena. A pokud lidská bytost X není osobou, postrádá D a ipso facto padají důvody proti přípustnosti sebevraždy, asistované sebevraždy či eutanazie. Tato opatření na konci života tedy mohou být někdy podle Vellemana morálně přípustná, v praxi se však bude jednat jen o řídké případy.