Další judikát NS k aplikaci § 421a občanského zákoníku z roku 1964: perforace tepny při spinální angiografii

By | 11/02/2019

I když byl počínaje rokem 2014 zrušen občanský zákoník z roku 1964 a s ním i jeho tolik kritizovaný § 421a zakotvující odpovědnost za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje či jiné věci použité při plnění závazku (viz např. zde: https://zdravotnickepravo.info/tazeni-proti-paragrafu-421a-obcanskeho-zakoniku/), budou ještě po nějakou dobu „dobíhat“ spory, v nichž se toto ustanovení bude aplikovat.

A to platí i pro řízení vedené před Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 4301/2015, v němž Nejvyšší soud potvrdil odpovědnost poskytovatele zdravotních služeb dle § 421a občanského zákoníku z roku 1964.

Oč šlo? Při lékařském zákroku s využitím mikrovodiče a mikrokatétru – spinální angiografii – došlo u pacienta k perforaci tepny s masivním krvácením rozšířeným podél míchy až do mozku. Mikrovodičem byla sondována tepna a s jeho pomocí pak byl naveden i mikrokatétr, který prováděl vlastní léčbu nástřikem účinné látky. Znalec uvedl, že schopnost poranit cévu i při správném postupu je vlastností každého vodiče a katétru, přičemž z povahy použitých nástrojů, které vstupují do kontaktu se stěnou cévy a které mají úzký tvar a tvrdší konzistenci než dotčené tkáně, vyplývá určité riziko negativního projevu při pohybu v cévě.

Nejvyšší soud tedy odpovědnost poskytovatele zdravotních služeb potvrdil, přičemž zakončil: „Soudy obou stupňů správně dovodily, že perforace tepny, která způsobila masivní krvácení a následnou újmu na zdraví žalobci, byla v příčinné souvislosti s působením charakteristických vlastností přístrojů (mikrovodiče nebo mikrokatétru), jichž bylo při operaci použito; byly tím naplněny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu na zdraví žalobce podle § 421a obč. zák.“

Z tohoto případu je naprosto zřejmé, že dle (nyní již zrušeného) ustanovení § 421a občanského zákoníku z roku 1964 docházelo k přičtení odpovědnosti poskytovatelům zdravotních služeb i v případě, že svoji práci – lékařské zákroky – prováděli bezchybně.

Dle mého názoru není spravedlivé, aby pomocí ustanovení typu § 421a OZ 1964 docházelo k odpovědnosti za újmu i v případě, kdy lékař neporuší žádnou svoji povinnost. Riziko, že bude pacientovi způsobena újma povahou přístroje či jiné věci užité při poskytování zdravotních služeb, které jsou bezvadné, si má nést sám pacient, a to jako tzv. riziko běžného života (allgemeines Lebensrisiko).

Lze uzavřít, že zákonodárce při tvorbě občanského zákoníku z roku 2012 kritiku vyslyšel.  Reakcí je dikce ustanovení § 2936 OZ 2012, které spojuje odpovědnost s vadou věci (nikoliv její povahou), a to s následujícím odůvodněním: „Toto ustanovení [§ 421a OZ 1964] představuje v současné době nedůvodnou zátěž pro ty, kdo neporuší právní povinnost a naopak postupují s plnou profesionalitou a podle zásad svého povolání (lege artis); tím spíš, že dnes jsou vztahy mezi soukromými osoba[mi] co do povahy kvalitativně odlišné od těch, jaké podle představ někdejšího zákonodárce měly být mezi občany a socialistickými organizacemi.“