Co je pasivní eutanazie?

By | 16.12.2014

V diskusích o eutanazii se poměrně běžně setkáváme s rozdělením eutanazie na aktivní a pasivní formu. Aktivní eutanazií se rozumí aktivní zásah (jednání – killing), jímž lékaž usmrtí svého pacienta, za pasivní eutanazii se potom považuje ponechání pacienta zemřít (letting die), ať již má toto ponechání povahu jednání (odpojení od přístrojů) či nejednání (nepodání léku).

Distinkce aktivní-pasivní eutanazie se však nejednou stala předmětem kritiky. V nedávné době označil britský House of Lords Select Committee on Medical Ethics výraz „pasivní eutanazie“ za zavádějící,[1] British Medical Association se zase obává pojmových nejasností vyvstávajících z aplikace pojmu „pasivní eutanazie“na situace nezahájení/ukončení život udržující léčby, která není ve prospěch pacienta.[2] Zvlášť důrazně se proti některým zavedeným pojmovým rozdílům na poli eutanazie postavila Evropská asociace paliativní péče (European Association for Palliative Care) v dokumentu s názvem Euthanasia and Physician-Assisted Suicide: A View from an EAPC Ethics Task Force z roku 2003.[3]

Eutanazie je zde definována jako usmrcení na základě žádosti: jednání lékaře lze charakterizovat jako eutanazii tehdy, když usmrtí svého pacienta podáním určitých letálních látek na základě pacientovy dobrovolné a kompetentní žádosti. Z této definice bezprostředně vyplývá, že nevyžádaná a nedobrovolná eutanazie nemůže být nadále chápaná jako akt eutanazie: nejedná se o eutanazii, ale o vraždu. Autoři proto navrhují ustoupit i od používání výrazu „vyžádaná eutanazie“, neboť adjektivum „vyžádaná“ naznačuje, že existují i jiné formy eutanazie. Za eutanazii nelze považovat i) nezahájení futilní léčby (futile treatment), ii) ukončení futilní léčby, iii) terminální sedaci (užití sedativní medikace k úlevě od nesnesitelné bolesti v posledních dnech života).

Dokument EAPC kriticky hodnotí také zavedenou distinkci mezi aktivní a pasivní eutanazií, neboť eutanazie může být – dle soudu autorů – pouze aktivní; „pasivní eutanazie“ je proto contradictio in terminis (podobně jako tekutý led, progresivní konzervatismus apod.). Toto tvrzení však není opřeno o žádnou argumentaci ani doprovázeno vysvětlujícím komentářem, zdá se však, že na pozadí je obava, aby nezahájení/ukončení život udržující léčby či terminální sedace – autory povařované za eticky legitimní – nemohly být zaměňovány s eutanazií, kterou vnímají jako rizikovou (zvláště vzhledem k možným sociálním důsledkům) a nespadající do paliativní péče.[4]

V pozadí kritiky rozlišení aktivní a pasivní eutanazie leží obava ze slučování dvou eticky odlišných situací – eticky legitimního nezahájení/ukončení život udržující léčby a terminální sedace, a eticky sporné eutanazie, tedy i eutanazie pasivní.

Myslím si, že tato obava je zbytečná, pokud se vzdáme konsekvencialistické perspektivy (konsekvencialismus vyhodnocuje lidského jednání pouze na základě jeho důsledků). Připustíme-li důležitost úmyslu (intence) v klasifikaci a hodnocení lidské činnost, dokážeme snadno odlišit případy pasivní eutanazie (aniž bychom ji eticky hodnotili) od nezahájení/ukončení život udržující léčby a terminální sedace.

Jako pasivní eutanazii můžeme označit jednání lékařů splňující následující tři podmínky:[5]

  1. Dochází k nezahájení/ukončení život udržující léčby.
  2. Hlavním důvodem (nebo jedním z hlavních důvodů) nezahájení/ukončení život udržující léčby je smrt pacienta.
  3. Důvodem „urychlení“ smrti je to, že smrt je v nejlepším zájmu pacienta (vzhledem k jeho kvalitě života).

Klíčovým prvkem této definice pasivní eutanazie je pojem úmyslu (intence): lékař provádí pasivní eutanazii, jestliže nezahajuje/ukončuje život udržující léčbu s úmyslem (intencí) ukončit život pacienta. Aktivní a pasivní eutanazii tedy spojuje intence (ukončení lidského života), obě dvě formy se liší provedením (aktivní usmrcení vs nezahájení/ukončení život udržující léčby).

Jestliže dovolíme, aby do definice pasivní eutanazie vstoupily intence, můžem snadno odlišit jednání, které je a jednání, které není případem pasivní eutanazie (a které tedy, pro někoho, je eticky přípustné a které nepřípustné).

Následující případy nelze klasifikovat jako pasivní eutanazii:

  1. Nezahájení/ukončení léčby, která pacientům nepřináší žádný skutečný prospěch (měřený např. kvalitou života a možností zlepšení zdravotního stavu), jehož intencí není ukončit života pacienta, nýbrž futilní (zbytečné) léčby.
  2. Léčba je příliš nákladná a nedostatečně efektivní. Někdo může takové rozhodnutí považovat za neetické, nejedná se však o pasivní eutanazii (opět: intencí není smrt pacienta).
  3. Pacient odmítl příslušnou léčbu. V takovém případě, i kdyby pacient odmítl léčbu s intencí ukončit svůj život, pokud lékař jeho intenci nesdílí, nejedná se o pasivní eutanazii.

 

[1] Srov. House of Lords. Report of the Select Committee on Medical Ethics, HL Paper 21-1. HMSO: London 1994, par. 21, s. 10.

[2] Vycházím z citace uvedené v článku Garrard, E. – Wilkinson, S., Passive Euthanasia. J Med Ethics 2005, 31, s. 64-68, s. 64. Originální dokument se mi nepodařilo dohledat.

[3] Srov. Materstvedt, L. – Clarc, C. – Ellershaw, J. et al. Euthanasia and Physician-Assisted Suicide: a View from an EAPC Ethics Task Force. Palliat Med 2003, 17, s. 97-101.

[4] Zásadní rozdíl mezi eutanazií a terminální sedací spatřují autoři ve třech bodech: i) úmysl (intence), ii) procedura, iii) výsledek. Paliativní péče: i) úmysl – úleva od nesnesitelné bolesti, ii) procedura – podání sedativních léků, iii) výsledek – úleva od bolesti. Eutanazie: i) úmysl – smrt pacienta, ii) procedura – podání smrtící látky, iii) výsledek – bezprostřední smrt pacienta.

[5] Srov. Garrard, E. – Wilkinson, S., Passive Euthanasia. c. d., s. 65.

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

two × 3 =

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.