Člověk jako stroj

Za poslední rok dochází téměř každý týden k novým objevům týkajícím se fungování mozku nebo technik k jeho zkoumání. Současně s těmito objevy vznikají i nové teorie o mentálních procesech typických pro člověka (např. „attention schema theory„, která se zabývá podstatou vědomí). Rozsáhlé zkoumání biologické stránky fungování nervových soustav přispívá k rozvoji tzv. biologického determinismu, neboli myšlenkového proudu, který považuje konkrétní biologickou strukturu za rozhodující a předurčující v otázkách chování a změn organického systému. Člověk se tak z hlediska tohoto názoru stává sofistikovaným přístrojem, který lze důkladně pozorovat, digitálně modelovat a předvídat jeho jednání v závislosti na působení vnějších faktorů. Existující nedostatečnosti v přesné interpretaci člověka jsou pak vysvětlovány absencí dostatečné technické úrovně umožňující dokonalé poznání člověka.

Výše popsané pojetí člověka vyvolává rozporuplné reakce. Na jednu stranu dává naději na možnost „opravit“ člověka, obnovit poškozené funkce nebo napravit poruchy způsobující psychické poruchy (nejnovější zjištění o příčinách schizofrenie naleznete zde), na druhou stranu nazírá na člověka jako na stroj, jehož vůle je pouhou funkcí specificky organizované hmoty a svoboda jeho jednání je pouhou iluzí. Některé výzkumy naznačují spojitost mezi konkrétní strukturou mozku a pravděpodobností recidivity spáchání trestného činu, jiné výzkumy dokonce uvědomělost vlastního konání naprosto popírají (nutno podotknout, že tento výzkum byl kritizován a částí odborné veřejnosti neuznán).

Celý problém má hluboký společenský dopad. Nejvýznamnější oblastí, na kterou existence svobodné vůle působí, je samotné sebepojetí člověka a vliv na jeho psychiku. Člověk, který sám sebe chápe jako pouhou hříčku přírody bez možnosti cokoli ovlivnit včetně sebe sama často upadá do depresí a kvalita jeho života se rapidně zhoršuje. Vzdává se pak většinou zodpovědnosti za svůj život. V měřítku celé společnosti je takovýto přístup neúnosný. Společnost, jejíž členové ztratili vůli k životu z důvodu pocitu bezmocnosti, nevyhnutelně zanikne. Bez existence svobodné vůle rovněž zanikají funkce právních systémů a náboženství. Člověk bez možnosti volby nemůže využít nástrojů odměn a trestů, které mu tyto normativní systémy nabízejí. Takováto argumentace pak ovšem naznačuje, že pojem svobodné vůle může být i pouhým sociálním konstruktem sloužícím k tomu, aby společnost vůbec přežila. Z etického hlediska se pak nabízí otázka, zda je lepší tuto iluzi zachovat nebo zda ji dále zkoumat a dobrat se tak k pravdivé odpovědi.

Nejdůležitější otázkou však je, zda je vůbec možné zjistit odpověď na otázku existence svobodné vůle. Jedná se zde totiž o klasický střet mezi idealisty a materialisty o existenci svobodné lidské duše, která tělo využívá jako nástroj bytí ve hmotném světě. Na každý argument materialistů totiž existuje protiargument z hlediska existence duše. Nakonec je tedy na vnitřní pravdě každého člověka, pro které pojetí se sám rozhodne. Z hlediska utilitarismu, psychické stability člověka a přežití společnosti je však v tuto chvíli rozhodně nevyhnutelné přiklonit se k názoru, že svobodná vůle existuje.