Na konci května vydal Nejvyšší soud rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1032/2023, v rámci kterého se zabýval faktory, které jsou relevantní pro posouzení újmy na zdraví jako případu zvlášť výjimečného pro mimořádné zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění, zejména ve vztahu k době, která uplynula od škodní události do okamžiku poskytnutí náhrady. Věc byla posuzována za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964.
Skutkové okolnosti případu byly následující:
Poškozená se domáhala na žalované České republice zaplacení náhrady za ztížení společenského uplatnění, které jí vzniklo v důsledku trestního stíhání, na jehož konci byla po rozhodnutí odvolacího soudu zproštěna obžaloby. Újma na zdraví poškozené spočívala v psychickém onemocnění s trvalými následky.
Poškozené vzniklo právo na náhradu ZSÚ, spornou se však stala její výše. Poškozená se v dovolání mj. tázala, zda je pro posouzení přiměřenosti odškodnění za ztížení společenského uplatnění rozhodující reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální prožitky, o které poškozený v důsledku poškození přišel.
Přípustnou dovolací otázkou se tak podle Nejvyššího soudu stala otázka posouzení přiměřenosti odškodnění za ztížení společenského uplatnění přiznaného podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. s velkým časovým odstupem od okamžiku, kdy daná vyhláška pozbyla účinnosti (cca 9 let).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. V rámci argumentace NS odkazoval primárně na nálezy Ústavního soudu, který opakovaně připomíná princip tzv. plné náhrady újmy. V této souvislosti pak nelze odhlédnout ani od časového faktoru. To podle NS znamená, že soudy musí při rozhodování o odškodnění vnímat, kdy se poškozený skutečně odškodnění domůže.
Z odůvodnění:
„26. Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. I. ÚS 2410/23, uvedl, že základním východiskem pro posuzování ústavnosti výše odškodnění je princip tzv. plné náhrady újmy. K tomu však dodal, že z hlediska plného odškodňování újmy navíc nelze odhlédnout ani od časového faktoru. Jinak řečeno, soudy musí při rozhodování o odškodnění vnímat, kdy se poškozený skutečně odškodnění domůže. Je-li totiž jednotlivci způsobena újma na zdraví, ať už psychickém nebo fyzickém, jeho další život bývá mnohdy spojen s neočekávanými výdaji a náklady. Právě proto z judikatury Ústavního soudu plyne, že veřejná moc je podle principu plné náhrady újmy také povinna umožnit poškozenému efektivní vymáhání nároků z poškození osobnostních práv co nejrychleji po vzniku újmy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 2149/17).
27. Ústavní soud přiblížil aplikaci principu plné náhrady újmy v kontextu § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., který byl v případě odškodnění stěžovatele použit (na základě přechodného ustanovení § 3079 odst. 1 o. z. a § 444 obč. zák.), tedy podobně jako v případě žalobkyně. Ústavní soud se k otázce nároků plynoucích z § 7 vyhlášky č. 440/2001 Sb. opakovaně vyjádřil, a jeho závěry lze shrnout tak, že obecný soud má při použití úvahy o aplikaci § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. široký prostor pro vlastní úvahu, což plyne z neurčitosti právního pojmu, který je v tomto ustanovení obsažen (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 501/13).
28. Posuzování přiměřenosti odškodnění přitom nevyplývá jen ze specifických okolností případu. Plyne také z ekonomického kontextu doby přiznání odškodnění. Proto i v situaci, kdy soudy na základě přechodných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, postupují podle staré právní úpravy (tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a vyhlášky č. 440/2001 Sb.), nelze odhlédnout ani od Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 2221/22, bod 29, implicitně též nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 1010/22, body 22 až 29).
29. Čas hraje tím větší roli, pokud je o odškodnění rozhodováno s velkým časovým odstupem od zrušení systému bodového ohodnocení podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. Ústavní soud totiž opakovaně upozornil na problematičnost tehdejší právní úpravy z hlediska ústavního, lze tedy říci, že s každým dalším rokem je přísně formalistický postup podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. méně a méně vhodným a legitimním.
33. V reakci na závěry shora citovaného nálezu Ústavního soudu je tedy třeba při posuzování možnosti navýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. vnímat jako splněnou podmínku zvlášť výjimečného případu hodného mimořádného zřetele i tehdy, dojde-li v důsledku většího časového odstupu od konce účinnosti této vyhlášky k výraznému nepoměru mezi odškodněním, jež podle ní má být za ztížení společenského uplatnění přiznáno, a odškodněním, jež by bylo přiznáno ve stejném případě podle § 2958 o. z.“
Rozhodnutí je dostupné na stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz