Některé zdroje – léky, přístroje či intervence – jsou trvale vzácné, jako například transplantovatelné orgány. V případě epidemií či pandemií, jakou je ta, jíž celý svět právě čelí, se vzácnými mohou stát i zdroje, které normálně vzácné nejsou. Ze zpráv z některých zemí, například Itálie, Velké Británie či Španělska víme, že jedním z důležitých vzácných zdrojů jsou mechanické plicní ventilátory, které u infekce virem SARS-CoV-2 zahraňují životy.
Jelikož se jedná o vzácný zdroj, který není možné poskytnou všem potřebným pacientům, je důsledkem rozhodování lékařů o neposkytnutí plicního ventilátoru či ukončení plicní ventilace u pacienta se špatnou prognózou, smrt. V některých zemích se dokonce selekce pacientů provádí na základě věku: spadá-li pacient do určité věkové skupiny (např. od 75 let výše), dostane v případě potřeby přednost pacient mladší.
Mnozí lidé se domnívají, že se vlastně nejedná o nic jiného než o určitou formu eutanázie, jež by se tak vykonávala dokonce i v zemích, jejichž právní řád takové opatření na konci života neumožňuje. Navíc by se zřejmě, alespoň v některých případech, mohlo jednat o eutanazii, která se provádí bez souhlasu pacienta či jeho zástupců, nebo dokonce jejich nesouhlasu navzdory.
Jedná se tedy o eutanazii, či nikoli? Abychom na tuto otázku mohli odpovědět, musíme si vyjasnit, jakou roli hrají intence v určení povahy a morálního hodnocení lidského jednání. Podívejme se na dva následující scénáře:
- Tragický omyl. Adam jde do kuchyně, na stole si vezme sklenici bezbarvé tekutiny, vypije ji a chvíli na to padá mrtvý k zemi.
- Sebevražda. Adam jde do kuchyně, na stole si vezme sklenici bezbarvé tekutiny, vypije ji a chvíli na to padá mrtvý k zemi.
Všimněme si, že oba scénáře jsou identické z vnějšího pohledu, z pohledu někoho, kdo se zaměřuje pouze na fyzické provedení jednání. V obou případech Adam učiní totéž a důsledky jeho jednání jsou identické: otráví se a zemře. Jeden důležitý rozdíl zde však přece jen; v prvním případě se Adam chce napít vody (intence), aby utišil svou žízeň, zatímco v tom druhém chce vypít jed (intence), aby ukončil své psychické utrpení. Právě intence (napít se vody v prvním scénáři, spáchat sebevraždu v druhém) umožňuje bližší určení Adamova jednání jednou jako tragického omylu, podruhé jako sebevraždy. Je také zřejmé, proč jsou tyto intence důležité i z etického hlediska: tím, že specifikují lidské jednání do určitých „morálních druhů“, umožňují nám jejich morální posouzení; jinak budeme analyzovat a hodnotit tragický omyl, jinak zase sebevraždu, byť důsledky jsou v obou případech totožné.
Představme si, že chirurg amputuje gangrenózní končetinu, aby svému pacientovi zachránil život. Jeho jednání můžeme formálně popsat takto: chirurg udělal X, aby Y. S touto strukturou můžeme spojit dva odlišné typy intencí: první intence určuje, co chirurg udělal (amputoval gangrenózní končetinu), druhý typ intence specifikuje důvod jednání (proč to udělal – aby zachránil život svého pacienta). První typ intencí si můžeme nazvat charakterizující či ch-intence (neboť určují typ jednání), zatímco tomu druhému budeme říkat finální či f-intence (protože určují důvod jednání). Oba dva jsou důležité i z morálního hlediska, neboť pokud by třeba lékař amputoval končetinu svého pacienta proto, aby získal finanční odměnu či proto, že mu chce ublížit, hodnotili bychom jeho jednání jinak, než kdyby jeho f-intence byla zachránit lidský život.
S rozlišením mezi ch- a f-intencemi a vysvětlením jejich důležitosti v popisu lidského jednání a jeho morálního hodnocení se již můžeme vrátit k otázce, zda je současná praxe alokace vzácných zdrojů v některých zemích případem eutanazie či nikoli. Nejdříve si musíme definovat samotný pojem eutanazie.
Eutanazií budeme rozumět takové jednání lékaře, kdy ch-intencí je usmrcení pacienta či jeho ponechání zemřít, f-intencí je potom snaha vyhovět autonomní žádost a ukončit jeho utrpení. Všimněme si vzájemného vztahu mezi ch- a f-intencí: smrt pacienta (ať již prostřednictvím jeho usmrcení či ponecháním zemřít) je prostředkem k naplnění f-intence; kdyby pacient nezemřel, nebyla by f-intence a tedy celý komplexní plán lékařova jednání naplněna.
Podívejme se nyní na dva způsoby, jak je možné alokovat plicní ventilátor jako vzácný zdroj. Jedním z nich je to, že určitý pacient vůbec není na mechanickou plicní ventilaci připojený; v důsledku toho zemře, ventilátor dostane někdo jiný. Druhým potom je odejmutí plicní ventilace od pacienta, který již na něj připojený je; v důsledku toho zemře a ventilátor se uvolní pro jiného pacienta.
Jak může uvažovat lékař, který neposkytne nějakému pacientovi plicní ventilátor? Jedná v situaci, kdy se o týž přístroj uchází více pacientů a všichni ho dostat nemohou; může ho dát jen jednomu a musí se rozhodnout, kdo to bude. V pozadí jeho volby je princip beneficence (prospívej svým pacientům), jenž v době pandemie může mít podobu „maximalizuj počet zachráněných životů“. Lékařova f-intence zřejmě bude „zachránit život jiného pacienta s lepší prognózou“, proto tedy nezahájí léčbu (ch-intence), třebaže předvídá, aniž by to však zamýšlel, že důsledkem jeho volby bude smrt. Nezahájení léčby (to, co lékař činí – ch-intence) je prostředkem k naplnění f-intence (zachránit život jiného pacienta), dobře si však všimněme, že smrt pacienta, který ventilátor nedostane, prostředkem k naplnění lékařovy f-intence není. Není tedy úmyslná a nespadá do specifikace lékařova jednání. Jinými slovy, nejedná se o eutanázii.
Podobně můžeme uvažovat v případě, že lékař ukončí léčbu (odejme plicní ventilátor), aby ho mohl poskytnout pacientovi s lepší prognózou. I v tomto případě je zřejmé, že smrt pacienta do charakterizace jednání (ukončení léčby) nevstupuje, opět se pouze předvídá, aniž by se zamýšlela. Ani v tomto případě proto nelze hovořit o eutanázii.
Všimněme si však jedné morálně velmi důležité skutečnosti. V normální situaci, tedy v případě, kdy plicní ventilátory nepředstavují vzácné zdroje, bude lékař při nenasazování či ukončování umělé plicní ventilace uvažovat poněkud jinak. Jeho hlavním cílem nebude zachránit jiný lidský život, ale nezahájit či ukončit umělou intervenci, jež dle jeho nejlepšího odborného soudu již nepřináší žádný skutečný užitek a stává se tak medicínsky neadekvátní. V době pandemie, kdy ventilátory vzácnými zdroji jsou, však rozhoduje primárně podle kritéria maximalizace počtu zachráněných životů. Může to znamenat, že nenasadí či ukončí léčbu u pacienta, pro nějž není neadekvátní, má však menší šanci na přežití než jiný pacient. Z tohoto důvodu je třeba morální přípustnost alokace tohoto vzácného zdroje hodnotit na pozadí specifických morálních principů, jež mohou, ale také nemusí být totožné s těmi, které se užívají při rozhodování o poskytnutí či ukončení léčby, jež vzácným zdrojem není.