Stanovisko Kabinetu zdravotnického práva a bioetiky ÚSP AV ČR, v. v. i. k poslaneckému návrhu zákona o důstojné smrti.
Eutanazie – v doslovném překladu z řečtiny „dobrá smrt“ – představuje jedno z nejbouřlivěji diskutovaných témat současné aplikované etiky. V některých zemích světa – Holandsko či Belgie – je eutanazie, úmyslné usmrcení trpícího pacienta lékařem na základě pacientovy autonomní a trvalé žádosti, již legální, jinde – např. ve Švýcarsku – mají pacienti možnost zvolit asistovanou sebevraždu. Český právní řád pojem „eutanazie“ nezná, usmrcení pacienta lékařem, ač na jeho žádost a v jeho prospěch, by však kvalifikoval jako vraždu. Mnozí – od lékařů přes odborníky na lékařskou etiku až po právní teoretiky – považují za absurdní, aby právní systém nerozlišoval mezi vraždou a usmrcením ze soucitu na základě nepříznivého zdravotního stavu a utrpení pacienta.
Skupina poslanců kolem poslance ANO Jiřího Zlatušky v těchto dnech předkládá v poslanecké sněmovně návrh zákona o důstojné smrti. Návrh zákona umožňuje provést jak asistovanou sebevraždu (lékař odborně asistuje u sebevraždy pacienta), tak i eutanazii v případě, že asistovaná sebevražda není možná. Pokud lékař asistuje smrti pacienta, „není odpovědný za tento skutek podle předpisů trestního práva, pokud splní podmínky tohoto zákona (zákona o důstojné smrti, pozn. autoři) a prováděcích předpisů a postupuje v souladu s postupy v nich stanovenými.“
Důstojnou smrtí se podle předlohy zákona rozumí jak asistovaná sebevražda, tak i eutanazie. Tyto pojmy se však bohužel v návrhu neobjevují (nalezneme je pouze v důvodové zprávě), což je zbytečně matoucí. Asistovaná sebevražda je navíc vymezena jako „ukončení života osoby (pacienta) na její vlastní žádost s vědomou, odbornou pomocí jiné osoby…“, což zní jako možná definice eutanazie. Návrhu zákona by nepochybně prospělo, kdyby se nebál držet se zavedených pojmů (asistovaná smrt zahrnující asistovanou sebevraždu a eutanazii) a jasněji je definoval. Současně je nutno upozornit, že návrh zákona obsahuje významné legislativní nedostatky, které by měly být před jeho předložením odstraněny.
Autoři tohoto stanoviska nejsou odpůrci eutanazie v morální rovině a zcela nepochybně nejsou spokojeni se současným právním stavem. Musíme si však uvědomit, že existují dvě roviny problému asistované smrti: morální rovina a rovina praktické rozumnosti. U zákona o důstojné smrti si nemůžeme klást pouze otázku, zda je asistovaná smrt z etického hlediska správná. Důležité je také to, zda je stav společnosti na takové úrovni, aby bylo z celospolečenského hlediska rozumné tento zákon přijmout.
Předloze zákona o důstojné smrti bohužel nepředcházela celospolečenská diskuse na všech úrovních, od všeobecné až po odbornou. Lékařská komunita je ohledně eutanazie názorově velmi nejednotná, ČLK se opakovaně vyjádřila v neprospěch eutanazie. Česká společnost navíc na legalizaci asistované smrti není podle našeho názoru připravená. Paliativní péče, která je jako lékařská disciplína na velmi dobré úrovni, je pro příliš mnoho pacientů jednoduše nedostupná a nekvalitní, takže umírají mnohem hůře, než by ve skutečnosti mohli. Můžeme se zcela rozumně obávat, že nedostupnost kvalitní péče na konci lidského života by mohla vést k žádostem o asistovanou smrt pacienty, kteří by o ni jinak nežádali. Česká republika také ještě dostatečně nerealizovala přechod od paternalistického modelu vztahu lékař-pacient k modernímu modelu založeném na autonomii pacienta. Víme, že lékaři často neberou v potaz přání svých pacientů, nedostatečně s nimi komunikují a nevytvářejí tak dobré prostředí, v němž by se mohli rozhodovat o svém vlastním životě. Výuka lékařské etiky na lékařských fakultách je někdy nedostatečná, odtržená od klinické praxe, příliš teoretická, často je v rukou lidí, kteří zastupují nějakou církev a těžko je lze považovat za nezávislé odborníky.
Víme, že v Holandsku je eutanazie legální několik let a dříve byla za určitých podmínek beztrestná. Víme také, že k zneužívání této formy asistované smrti v této zemi nedochází. Nelze však automaticky přenášet zkušenosti z jedné, byť geograficky blízké země, do našich podmínek. V Holandsku je úroveň a dostupnost paliativní péče nesrovnatelná s Českou republikou a vztah vzájemné důvěry mezi lékaři a pacienty jim můžeme jen závidět.
Domníváme se, že přijetí zákona o důstojné smrti musí předcházet skutečná, nezaujatá – např. náboženskými předsudky – celospolečenská diskuse, která bude otevřená, upřímná, bude vedená bez obav z možného postihu. Je třeba jasně identifikovat problémy současné praxe (dostupnost paliativní péče, přílišný paternalismus, malý zájem lékařů o preference pacientů apod.) a problém asistované smrti řešit v tomto širším kontextu.
Návrh zákona o důstojné smrti proto považujeme za předčasný a budeme velmi rádi, pokud se stane impulsem k širší intenzivní debatě o umírání v současné české společnosti.
David Černý
Adam Doležal
Tomáš Doležal
Kabinet zdravotnického práva a bioetiky
Ústavu státu a práva AV ČR, v. v. i.