Jak víme, vychází konstatní judikatura NS ve věci prokazování příčinné souvislosti z premisy 100% prokázání příčinné souvislosti ( příčinná souvislost mezi jednáním a újmou musí být postavena najisto). V jednom z nedávných rozhodnutí ovšem dospěl NS k jinému závěru (rozsudek NS 21 Cdo 2682/2013) . Ač to bylo pouze v rámci hodnocení nepřímých důkazů, vrhá toto rozhodnutí nový pohled (a novou naději) na hodnocení kauzálního nexu jako celku. Neboť je zcela zjevné, že rigidní setrvávání na požadavku 100% prokázání kauzálního nexu je neudržitelné a postupně vede k obcházení tohoto pravidla. Pak je ovšm lepší toto pravidlo přehodnotit a nastavit ho tak, aby odpovídalo reálným možnostem. Nabízí se tak přijetí obdobných pravidel jako v Německu či Švýcarsku ( kauzální nexus musí být prokázán s převažující pravděpodobností – überwiegende Wahrscheinlichkeit).
Rozsudek NS 21 Cdo 2682/2013
„Skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá) nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost).“
Zatímco souvislost mezi přímým důkazem a dokazovanou skutečností je zřejmá, musí být souvislost mezi nepřímým důkazem a skutečností, která je předmětem dokazování, teprve zjišťována. Míra této souvislosti bývá u jednotlivých nepřímých důkazů odlišná a může se i ukázat, že původní dojem o souvislosti nepřímého důkazu s dokazovanou skutečností byl vyvolán jen nahodilou shodou okolností a že tento vztah tu ve skutečnosti není. Protože každý nepřímý důkaz hodnocený odděleně (bez souvislosti s dalšími důkazy) umožňuje vždy více výkladů o svém významu, je jeho význam určen především jeho místem v řadě jiných nepřímých důkazů, jeho vztahem k těmto dalším důkazům a jeho souladností s nimi. Z toho plyne, že nepřímý důkaz sám o sobě zpravidla nevede – vzhledem ke svému zprostředkovanému vztahu ke skutečnosti, která je předmětem dokazování – k jejímu prokázání; výsledkem jeho hodnocení ve spojení s dalšími nepřímými důkazy tvořícími systém, jehož jednotlivé články jsou v souladu mezi sebou i s dokazovanou skutečností, však takový závěr být může.