Etika konce lidského života představuje jednu z bouřlivě diskutovaných otázek současné bioetiky. Zahrnuje problém eutanazie, ukončení či nezahájení život udržující léčby, paliativní péče či kritérií smrti a transplantační etiky. Americký anesteziolog a etik Robert D. Truog je svými – pro někoho etrémními – názory proslulý a ve spolupráci s Franklinem G. Millerem je shrnuje v zajímavé publikaci s názvem Death, Dying, and Organ Transplantation, jež bude zcela určitě udávat tón a obsah diskusí v následujících letech.

Jak naznačuje podtitul – Reconstructing Ethics at the End of Human Life – pojednává publikace o tom, zda současná etika konce lidského života vyžaduje důkladnou revizi či dokonce celkovou rekonstrukci. Odpověď je kladná a zakládá se na pečlivých filosoficko-etických a empirických analýzách. Truogova a Millerova potřeba rekontrukce lékařské etiky vychází z poměrně radikální teze: lékaři často usmrcují své pacienty, jsou příčinou jejich smrti. Nejedná se samozřejmě o záměrnou vraždu, ale o situace, kdy se pacientům nenasadí či ukončí život udržující léčba. Lékaři se tak stávájí součástí kritické sekvence končící smrtí pacienta a z pohledu kauzálních vlivů nelze jejich podíl na jejich smrti popírat. Tradiční etika se s tímto faktem vyrovnávala doktrínou o rozdílu v morálním hodnocení přímého usmrcení (killing) a ponechání zemřít (letting die) a aplikací principu dvojího účinku. Truog se svým kolegou však oba zmíněné prvky tradiční etiky odmítají a proto mohou říci: lékaři nechávají zemřít své pacienty (kauzálně jsou spolupříčinou jejich smrti) – a nevzbuzuje to žádné mimořádné etické problémy -, proč by tedy nemohli ke smrti pacientů přispět i aktivněji, tj. nikoli pouhým ponecháním zemřít, ale přímým usmrcením. Samozřejme jen v přesně definovaných podmínkách, o nichž hovoří zastánci aktivní eutanazie.

Autoři dále velmi pečlivě hodnotí mozkové kritérium smrti a dospívají k dnes stále rozšířenějšímu závěru, že pacienti prohlášení za mozkově mrtvé jsou ve skutečnosti živí. Podobně tvrdí, že oběhové kritérium smrti je problematické z toho důvodu, že ireverzibilita požadovaná v prohlášení zástavy oběhu je často daná jednuduše tím, že se rozhodneme nepokračovat v resuscitaci. Nicméně, vzhledem k tomu, že lékaři smějí usmrcovat své pacienty (závěr filosofické části publikace), mohou – opět za jasně stanovených podmínek – usmrcovat i pacienty z důvodu dárcovství orgánů. Pacienti prohlášení za mrtvé na základě neurologických kritérií sice mrtví nejsou, pokud jsou však splněny příslušné podmínky (např. souhlas), potom není neetické usmrtit je v průběhu odběru orgánů.

Autoři vykročili na cestě rekonstrukce lékařské etiky na konci života, učinili však pouze první krok. Třebaže jsou pacienti s diagnózou smrti mozku ve skutečnosti živí, navrhují autoři, abychom prozatím chápali kritérium smrti mozku jako užitečnou fikci: jedná se sice o nepravdivé tvrzení, nicméně takové tvrzení, jež zatím hraje ve společnosti důležitou roli. Další kroky mohou následovat, až pro ně přijde vhodný čas.

Truogova a Millerova publikace představuje jedno z nejzajímavějších a nejkontroverznějších děl posledních let a číst by ji měli nejen lékaři a bioetici, ale také právníci a etici.

Franklin G. Miller, Robert D. Truog, Death, Dying, and Organ Transplantation: Reconstructing Medical Ethics at the End of Life. Oxford University Press, New York 2012.