Problém neidentity

By | 07/10/2016

Problém neidentity (non-identity problem) je jedním z nejsvízelnějších problémů současné filosofie. Projevuje se jako napětí mezi morálními intuicemi, platností určitých obecných etických principů a závěrů, které z nich vyplývají. Představme si, že Jana plánuje se svým partnerem počít dítě a svou volbu konzultuje s lékařem. Ten jí sdělí, že pro ni má dvě zprávy, jednu dobrou a jednu, jak už to bývá, špatnou. Špatná zpráva je, že pokud počne dítě, narodí se s vážným postižením (řekněme, že se narodí slepé). Slepota je nepochybně velmi vážné a omezující postižení, nicméně se asi shodneme na tom, že není tak vážné na to, aby život slepého člověka nebyl vůbec hodný žití. Dobrou zprávou ale je, že pokud Jana bude po nějaký čas brát jednu pilulku denně, narodí se jí zcela zdravé dítě. Pilulka obsahuje lék, který je zcela nezávadný, nemá vedlejší účinky a plně ho hradí zdravotní pojišťovna.

Jana tak má dvě možnosti:

  1. počít hned s tím, že se jí narodí slepé dítě,
  2. nebo počkat, pravidelně brát léky a po nějaké době počít zcela zdravé dítě.

Z nějakého důvodu se však rozhodne, že pilulku brát nechce a když otěhotní, splní se lékařovo varování: počne dítě, které bude slepé.

Zřejmě nás všechny bude spojovat intuice, že Jana udělala něco špatného, nesprávného či, chcete-li, nemorálního. Kdyby byla počkala, narodilo by se jí zdravé dítě. Protože však čekat nechtěla, přivede na svět vážně postiženého tvora, který bude se svým postižením žít celý život.

Na jedné straně tedy máme naši morální intuici, že Jana se nezachovala správně, na straně druhé je možné z poměrně intuitivně zřejmých premis odvodit závěr, že se Jana nesprávně nezachovala. A na samém počátku tohoto odvozování se objevuje ona neidentita. Vraťme se k Janiným volbám: v prvním případě se rozhodne nebrat léky a počne hned, v druhém případě počká nějakou dobu a zplodí zcela zdravé dítě. Problém je v tom, že se nejedná o totéž dítě. Každá volba povede ke vzniku jiného dítěte, ke vzniku neidentických lidských bytostí. Pokud Jana volí první variantu, narodí se jí třeba holčička, kterou pojmenuje Martina. A zvolí-li druhou možnost, narodí se jí chlapeček a dá mu jméno Adam. Martina bude slepá, Adam bude zdravý.

Proč je tento fakt, takto neidentita, morálně relevantní? Z jednoduchého důvodu. Zvolí-li Jana druhou variantu, nenarodí se zdravá Martina, ale někdo úplně jiný: Adam. Martina tedy vůbec nebude existovat. Slepota je sice vážné postižení, ale zřejmě není tak vážné, aby činilo život zcela nesnesitelný, aby byla neexistence lepší než existence s postižením. Jestliže se tedy Martina narodí, nebude na tom hůře, než kdyby se bývala vůbec nenarodila a narodil se Adam.

První premisa argumentu tedy tvrdí:

  • P1: Janina volba počít nyní nevede k tomu, že by na tom Martina byla hůře, než by na tom byla, kdyby Jana zvolila druhou alternativu a počala Adama.

Druhá premisa je rovněž poměrně intuitivní. Spojuje pojem újmy a pojem „_být na tom hůře než_“. Představme si, že někdo zvažuje, zda zatahat kočku za ocas (to se kočkám opravdu ani trochu nelíbí). Pokud kočku za ocas zatahá, způsobí jí určitou újmu, neboť kočka na tom bude hůře, než kdyby si místo trápení koček raději přečetl Platóna. Druhou premisu tedy můžeme formulovat takto:

  • P2: Pokud jednání A způsobí újmu B, potom je na tom B v důsledků jednání A hůře, než by byl, kdyby A nic neudělal.

Odtud plyne první důležitý závěr:

  • C1: platí-li P1 a P2, potom Jana svým rozhodnutím a jednáním (početím Martiny) nezpůsobila Martině žádnou újmu.

Další premisa je poněkud kontroverznější, podle mnohých etiků je ale správná. Představme si opět někoho, kdo chce tahat kočku za ocas. A předpokládejme (zkušenosti navzdory), že to kočce nevadí a nepůsobí jí to žádnou újmu. Z toho plyne, že akt zatahání kočky za ocas není vůči kočce nesprávný. Třetí premisa tedy umožňuje spojit dva důležité pojmy: pojem újmy a pojem správnosti a nesprávnosti. Lze ji formulovat takto:

  • P3: Pokud nějaké jednání nepůsobí nikomu újmu, potom není nesprávné.

Odtud dostaneme hledaný závěr:

  • C2: Jana svým jednáním nezpůsobila Martině žádnou újmu a vzhledem k tomu, že jí nezpůsobila žádnou újmu, nelze její jednání chápat jako morálně nesprávné.

Na jedné straně tedy máme morální intuici, jež nás naklání posuzovat Janino jednání jako morálně nesprávné, na straně druhé máme závěr vyplývající z neidentity mezi Martinou a Adamem a poměrně přesvědčivých premis, který tvrdí přesný opak: Janino jednání nebylo nesprávné. Slavný non-identity problem v kostce. Příště si povíme, jaké praktické důsledky tento problém může mít a zda jsou závažné či spíše marginální.