Relativně nedávno se Nejvyšší soud ČR vyjádřil v rozhodnutí č.j. 25 Cdo 878/2014 k povaze hodnocení postupu lege artis. Z rozhodnutí vybírám zajímavé pasáže, které se týkají právě hodnocení postupu lege artis:
K pojmu lege artis a vitium artis
Ohledně pojmu „vitium artis“ je třeba připomenout rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 12/2012, s. 460), na nějž odvolací soud odkázal, ale nevyvodil z něj patřičné závěry. V citovaném rozsudku, je konstatováno, že pojem „vitium artis“ nemá v medicínsko-právní terminologii jednoznačný význam, a proto při posouzení, zda postup „vitium artis“ naplňuje znak protiprávnosti, je třeba zkoumat, jakým způsobem tento pojem vymezili (chápali) a použili znalci podávající posudek v konkrétní věci. V soudní praxi není dokonce neobvyklé, že znalci nepoužívají jednotně, či chápou zužujícím způsobem, i pojem (non) lege artis (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1981/2011, uveřejněný v Souboru pod C 11134). V dané věci na jedné straně označili postup zdravotnického zařízení za lege artis, na druhé straně však konstatovali, že „vlastní provádění léčebných postupů bylo s chybami“, že „léčebné postupy nebyly zcela zvládnuté“, že „ošetření bylo zdlouhavé“ a že znalecký ústav pokládá za „pochybení u posledních zhotovených protetických náhrad ve FN Vinohrady zjištěné nepřesnosti okrajového uzávěru korunek, jejich nedosedání a převis“ (viz str. 3 doplnění posudku znaleckého ústavu) apod. V této souvislosti je třeba opět zdůraznit, že závěr o tom, co se rozumí pod pojmem lege artis tak, jak tento pojem vyplývá ze zákona, tedy daný souladem postupu se součastnými dostupnými poznatky lékařské vědy (§ 11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, jenž byl účinný v době poskytování posuzovaných zdravotnických služeb), a je vyložen ustálenou judikaturou, přísluší soudu a nikoli znalci. Byl-li léčebný zákrok z pohledu odborného (medicínského) objektivně nesprávný a současně šlo o chybu odvratitelnou, nelze postup lékaře považovat za lege artis. Soud tudíž nemůže mechanicky přebírat závěr znalců, zda určitý postup byl nebo nebyl lege artis, zejména je-li tento závěr ve zjevném rozporu s konkrétními zjištěními znalců o souladu či rozporu postupu se součastnými dostupnými poznatky lékařské vědy. O postup non lege artis jde i v případě, že sice postup při ošetření byl zvolen správně, ale provedení bylo chybné. Je tedy třeba hodnotit celkový výkon ve vztahu k následku, o jehož odškodnění se jedná.
K hodnocení závěrů znaleckého posudku a rozporných znaleckých posudků
Pokud však soud důsledně neodliší odborné (tj. skutkové) závěry, jež přísluší znalci, a právní závěry, jež přísluší soudu, a mechanicky převezme závěr znalce, který nemá skutkovou, nýbrž právní povahu, popřípadě pokud určitý skutkový závěr učiněný soudem na základě znaleckého posudku není projevem zásady volného hodnocení důkazů, nýbrž výsledkem mylného právního názoru soudu na právní sílu toho kterého důkazu, a takové pochybení je uplatněno dovoláním, nejde o (nepřípustné) uplatnění dovolacího důvodu nesprávného skutkového zjištění, nýbrž o uplatnění (způsobilého) dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci. Právě o takový případ jde v dané věci.
Názor odvolacího soudu stran důkazní síly znaleckého posudku předloženého žalobkyní není správný a nevyplývá ani z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2398/2009, uveřejněného na webových stránkách Nejvyššího soudu, na který odvolací soud odkázal. Především ani za účinnosti právní úpravy účinné do 31. 8. 2011 nebylo možno bez dalšího dovozovat, že znalecký posudek, jenž byl vypracován mimo rámec řízení, a měl tedy z hlediska procesního práva povahu listinného důkazu a nikoli důkazu znaleckým posudkem ve smyslu § 127 o. s. ř., měl bez dalšího nižší důkazní sílu než znalecký posudek zpracovaný soudem ustanoveným znalcem. Procesní právo nestanoví odlišnou důkazní sílu různých důkazních prostředků, přičemž dlouhodobě je ustálen výklad, podle nějž znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – pod C 7776). Obdobné principy se ovšem uplatní i při hodnocení znaleckého posudku zpracovaného mimo řízení, ani jeho odborné závěry soud přezkoumávat nemůže, ostatní posuzovací hlediska se však uplatní i zde. Rozhodující pak při úvaze o tom, který z posudků skýtá náležitý podklad pro rozhodnutí, musí být komplexní hodnocení uvedených hledisek a nikoli pouhá formální povaha toho kterého posudku (kým byl zadán, kým byl zpracován, zda je označen jako revizní, atd.).
Kromě toho dle nového ustanovení § 127a o. s. ř. ve znění účinném od 1. 9. 2011 (jež bylo aplikovatelné i v daném případě podle obecného pravidla, že procesní předpisy – nestanoví-li přechodná ustanovení jinak – se použijí ve znění účinném v době, kdy soud provádí činnost těmito procesními pravidly upravovanou) jestliže znalecký posudek předložený účastníkem řízení má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem. Z této právní úpravy tedy vyplývá, že znalecký posudek zpracovaný soudem ustanoveným znalcem nemá a priori vyšší důkazní sílu, než znalecký posudek vypracovaný mimo rámec řízení (např. na žádost účastníka), a takový posudek může mít i povahu posudku revizního (jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněného pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).