Hédonismus a slast

By | 19/02/2017

Hédonismus představuje teorii welfare (dobrého života), podle které je jedinou niternou pozitivní prudenciální hodnotou slast, zatímco jedinou negativní niternou prudenciální hodnotou je bolest. Pokud život osoby S obsahuje pozitivní balanci slasti a bolesti (= více slasti), je život S dobrý, pokud se tato pozitivní balance zvyšuje, život S se zlepšuje, pokud je balance slasti a bolesti S vyšší než P, potom je život S lepší (z hlediska welfare), než život P.

Jedním z důležitých úkolů hédonismu jako teorie welfare je určení povahy slasti a bolesti. Podle internalismu je každá událost slasti (S v čase t – či časovém intervalu <t1, t2> – prožívá slast) charakteristická sdíleným prožitkem, něčím, co zažíváme, niternou, introspektivně poznatelnou fenomenální kvalitou příjemnosti. Je-li tedy nějaký stav T slastí, je tomu díky tomu, že T zahrnuje (v jisté míře a po určitou dobu) tento příjemný pocit.

Častou námitkou proti internalistické koncepci hédonismu je právě popření toho, že by různé druhy slasti skutečně sdílely něco společného, onu introspektivně poznatelnou kvalitu příjemnosti lišící se pouze intenzitou a trváním. Představme si, říkají autoři jako James Griffin či Wayne Sumner, slast spojenou s vychutnáváním sklenice dobrého vína a slast spojenou s poslechem Bacha. Opravdu jsme naklonění tvrdit, že oba dva prožitky sdílejí něco společného? Tento kontrast můžeme ještě vyostřit, když si představíme sadistu, který získává slast z mučení nevinných dětí či zoofila, který se věnuje zoofilním hrátkám v bahně. Opravdu jsme ochotní si myslet, že jejich slast sdílí něco společného se slastí spojenou s poslechem Bacha? A opravdu jsme ochotní zajít tak daleko a konzistentně s hédonismem tvrdit, že jejich slast činí jejich život lepším?

I kdyby se ukázalo, že tato námitka (diametrálně odlišné slasti nesdílí nic společného) je korektní, nemuselo by to pro hédonismus znamenat žádný velký problém. Jednoduše bychom mohli opustit internalismus a přijmout nějakou externalistickou koncepci slasti. Mohlo bychom například tvrdit, že jednotlivé prožitky jsou velmi nehomogenní, jako slast je však definuje naše touha, aby pokračovaly (Sidgwick) či pozitivní postoje, které k nim máme (postojový hédonismus).

Myslím si však, že námitka je nesprávná a směšuje různé druhy úvah, které je třeba velmi pečlivě odlišovat.

Vezměme si slast z pití vína a slast z poslechu Bacha. Pokud je uvažujeme jako slasti (tj. pod reduplikací „jakožto slast“ – slast z pití vína jakožto slast, slast z poslechu Bacha jakožto slast), potom nevidím důvod k tvrzení, že se musí lišit v kvalitě, nikoli pouze v kvantitě. Pouze zvažujeme-li je s ohledem na jejich původ (reduplikace „původu“ – slast z vína jakožto vína, slast z poslechu Bacha jakožto poslechu Bacha), tj. s ohledem na kauzální původ slasti, můžeme bez problémů uznat, že se od sebe velmi odlišují. Nicméně, pokud bychom tuto druhou reduplikaci chápali jako jeden z determinujících faktorů kvality slasti, vnášeli bychom do prudenciálních úvah cizorodé prvky (např. představu, že poslech Bacha musí být z nějakého důvodu „lepší“, než popíjení dobrého vína).

To samé platí o dalších dvou příkladech. Slast z mučení dětí jakožto slast sdílí stejnou kvalitu příjemnosti se slastí z poslechu Bacha jakožto slastí (diference pochází k kvantitativních aspektů), pokud však zvažujeme slast z poslechu Bacha jakožto z poslechu Bacha a slast z mučení dětí jakožto z mučení dětí, výrazně se od sebe liší: první původ slasti je eticky neutrální, zatímco druhý je neetický. Nicméně tento faktor (etické hodnocení zdroje slasti) není prudenciální povahy a nevstupuje per se do určení příspěvku slasti ke kvalitě welfare. Podobně to platí u zoofilních hrátek v bahně: slast ze zoofilních hrátek v bahně jakožto slast přispívá k welfare stejným způsobem, jako slast z poslechu Bacha jakožto slast. Avšak slast ze zoofilních hrátek v bahně jakožto ze zoofilních hrátek v bahně se liší od slasti z poslechu Bacha jakožto poslechu Bacha eticky i (troufám si říci) esteticky.

Myslím si proto, že klasická námitka proti hédonismu (jednotlivé prožitky slasti nesdílí žádnou společnou kvalitu příjemnosti) není, minimálně v podobě, jakou obvykle mívá, korektní.