omlouvám se za určité zpoždění s mojí odpovědí, ale byl jsem pracovně poněkud vytížen.

1. V bitvě argumentů se nemůžete dopustit horšího prohlášení, než je pronesení věty o tom, že si něco myslíte nebo nemyslíte. Agresivnějšího jedince, než jsem já, by to mohlo přivést k celé řadě neuctivých poznámek.

2. Pokud jde o váš případ s rodinným domem, tak bez vytáček odpovídám, že jsem ve vašem textu skutečně (a to ani mezi řádky) nenašel žádnou zmínku o tom, že by komukoli vznikla škoda.

3. Zdá se, že jste však ke stejnému závěru dospěla i Vy. Proč byste se mě jinak ptala: „Ale dokud přímo nedošlo ke škodě, tak je vlastně všechno ok?“ Nicméně na tuto Vaši otázku odpovídám: Nikoli. Ale to je dle mého soudu to, proč Tomáš Doležal upozornil na rozdíl mezi odpovědností za škodu a odpovědností za vady. Mimochodem i já jsem ve své původní odpovědi na tento rozdíl upozornil. Avšak i v tomto případě bych rád upozornil na to, že i v situaci, kdy jaksi lidsky / podle selského rozumu není vše ok, nemusí nutně právo s takovou situací spojovat jakékoli nároky.

4. Samotné prokázání, že implantát nesplňoval technické normy, nijak nepomůže při uplatnění nároků z odpovědnosti za škodu.

5. Vůbec nechápu, jak by mohli chirurgové, stejně jako pacientky, poznat, že použitý silikon je jiný než podle technických norem.

6. Závěrem pak jen zopakuji, že použití § 421a obč. zák. v případě implantátů, které nepraskly, není na místě, protože není příčinná souvislosti mezi „okolnostmi, které mají původ v povaze použité věci“ a tím, co Vy považujete za „škodu“.

Také bych rád zdůraznil dvě věci. Prvně, že nijak nezávidím ženám, které mají v prsou implantáty od PIP. Má vyjádření zde jsou ryze právní argumentací, která nijak nezpochybňují případné negativní prožitky těchto žen. A také, že byť se z mého odborného zájmu v podstatě těším na soudní rozhodování v těchto kauzách, chápu, že pro žalobkyně to žádné potěšení nebude, zvláště tedy, jak předpokládám, když neuspějí.

bohužel si nemyslím, že by bylo tak jednoznačné, že použitím nevhodných implantátů bez projevení vady (např. prasknutí) nedošlo ke škodě.

Kdysi jsem viděla nějakou televizní reportáž o nekvalitně provedené stavbě, kde byl jeden druh standardního betonu pro stavbu rodinného domu nahrazen jiným nekvalitním druhem betonu, který nebyl pro rodinný domek vhodný a měl rizika, že dům nebude pevně stát. Tudíž ani zde nedošlo ke škodě, podle Vás?

Stejně tak na střechu domu může být použit materiál, kdy obyvatelé si nebudou jisti, zda jim každou chvíli střecha nespadne na hlavu. Ale dokud přímo nedošlo ke škodě, tak je vlastně všechno ok?

„V případě § 421a odpovědnostní vztah vzniká, když je škoda způsobená okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito.“

Ano, ty okolnosti jsou v nevyhovujícím materiálu, a to bez ohledu na to, zda o tom ZZ vědělo nebo nevědělo. Judikatura k § 421a říká, že ne/vědomost o vadě věci je irrelevantní.

„Pro jistotu předcházím otázce o psychických problémech – strachu z prasknutí apod. V takovém případě však škoda na zdraví (psychické potíže) nejsou způsobené okolnostmi, které mají původ v povaze použité věci (prsní implantát). Ale jsou důsledkem informací o použité věci. To je něco jiného.“

Souhlasím, že patrně nepůjde o škodu na zdraví, ale podle mě klidně může jít o zásah do osobnostních práv, kde opět není vyžadováno zavinění.

„Zcela irelevantní otázka v této souvislosti. Pokud však myslíte, zda-li měla či mohla zdravotnická zařízení, resp. jejich zaměstnanci, jako odborníci poznat, že se jedná o jiný než lékařský silikon, tak odpověď zní, že nikoli.“

Domnívám se, že nejde o irrelevantní otázku. Naopak principy deliktního práva vycházejí do velké míry z alokace odpovědnosti tam, kde je možnost způsobení škody ovlivnit. Alespoň možnost, nikoliv jistota je na zdravotnickém zařízení, na straně pacientky žádná možnost to ovlivnit není. Pokud pojišťovny hradí jen nejlevnější výrobky bez možnosti pacienta zvolit si a připlatit si rozdíl za kvalitnější výrobek, tak je zde spíš otázka přiměřenosti tohoto ustanovení, které do budoucna bude naštěstí zrušeno.

„Nevím, kde berete jistotu, že konkrétní prsní implantát PIP nesplňuje normy a tudíž je vadný, když se u něj žádná vada neprojevuje.“

Tuto jistotu nemám, právě proto jsem psala, že pacientka musí prokázat, že její implantáty byly ty, které nesplňovaly normy. Tedy kupříkladu si je může nechat po reoperaci znalecky posoudit.

Tak uvidíme, co na to soudy, protože těch žen je tolik, že pravděpodobně alespoň jedna z nich se na soud obrátí, přestože jí implantáty nepraskly.

ZC

přeji Vám i ostatním čtenářům ještě příjemnější večer. Dovolil jsem si na Vaše otázky či tvrzení, vždy uvedená písmenem Q jako Question, odpovědět či reagovat textem uvedeným písmenem A jako Answer.

Q: Je použití implantátu z nesprávného a rizikového silikonu při operaci pacientky jednání v souladu s právem nebo v nesouladu s právem?
A: To je zavádějící otázka. Voperování prsních implantátů PIP bylo v souladu s právem, neboť zdravotnická zařízení při jejich použití splnila podmínky dané zákonem č. 123/2000 Sb., o zdravotnických prostředcích. Rozhodně v tu dobu nebyly známy informace či podezření, že by prsní implantáty PIP měly jakékoli nedostatky a splňovaly veškeré formální požadavky dané zákonem.

Q: Byla pacientka poučena o tom, že jde o takový druh silikonu?
A: Opakuji: Rozhodně v tu dobu nebyly známy informace či podezření, že by prsní implantáty PIP měly jakékoli nedostatky a splňovaly veškeré formální požadavky dané zákonem.

Q: Není jedno, zda zdravotnické zařízení o vadném silikonu vědělo, když jde o objektivní odpovědnost?
A: Bylo by to jedno, kdyby ženám, u kterých nedošlo k ruptuře implantátu či jinému negativnímu vlivu na zdraví, došlo ke škodě. Avšak těmto ženám žádná škoda nevznikla a o to právě jde.

Q: Je legitimní, aby žena, která se dozví, že má voperovaný tento druh rizikového silikonu, což jí působí nejistotu, strach o své zdraví a psychické problémy, o čemž pochopitelně předem nebyla poučena, musela nést náklady na reoperaci?
A: Nevím, nač se ptáte, když se ptáte, zda-li je to legitimní. Rozhodně platí, že když si objednává službu (= reoperace), musí ji zaplatit, pokud nemá podle platného práva tuto povinnost někdo jiný.

Q: U kterého subjektu jsou větší předpoklady, že dokáže rozpoznat nekvalitní implantáty, vybrat ty nejméně rizikové a zabránit voperování nekvalitních implantátů? U ženy-pacientky nebo u zdravotnického zařízení?
A: Zcela irelevantní otázka v této souvislosti. Pokud však myslíte, zda-li měla či mohla zdravotnická zařízení, resp. jejich zaměstnanci, jako odborníci poznat, že se jedná o jiný než lékařský silikon, tak odpověď zní, že nikoli.

Q: Co je nebezpečného na argumentaci pojištěním ZZ? Není u mnoha profesí běžné, že pojištění je zahrnuto do ceny služby?
A:Z toho, to že jsem pojištěn, nevyplývá povinnost, že mám někomu něco platit.

Q: Podle mého názoru – není v souladu s právem, pokud ženě byly voperovány implantáty, které nesplňují požadavky norem. Výrobek, který nesplňuje požadavky norem je vadný.
A: Nevím, kde berete jistotu, že konkrétní prsní implantát PIP nesplňuje normy a tudíž je vadný, když se u něj žádná vada neprojevuje. Jen pro jistotu doplňuji, že odpovědnost za vady a odpovědnost za škodu jsou odlišné typy odpovědnosti.

Q: Vadný výrobek v těle ženy je protiprávní stav, s kterým žena informovaně nesouhlasila. Tento stav způsobil ten, kdo jí operaci provedl a kdo vadné implantáty vyrobil. Žena tedy tento protiprávní stav odstraní, a to reoperací. Vzniknou jí s tím náklady, a tedy škoda, ale také imateriální újma. A v ČR se stále ještě nevyžaduje v těchto případech zavinění u toho, kdo to způsobil. Proto žena bude žalovat zdravotnické zařízení, musí jen prokázat, že její implantáty byly ty, které nesplňovaly normy.
A: Nerozumím. Ze kterého ustanovení občanského zákoníku vycházíte? Já tam žádné takové nevidím.
1. Snad se shodneme, že má smysl testovat, zda-li je tu odpovědnost podle § 420 nebo § 421a.
2. V případě § 420 se explicitně vyžaduje porušení právní povinnosti. Voperování prsního implantátu v souladu se zákonem o péči o zdraví lidu i zákonem o zdravotnických prostředcích (a tak tomu bylo) není porušením právní povinnosti. Tuto otázku musíte posuzovat pohledem ex ante, nikoli ex post. Tedy je třeba vycházet z informací, jaké tehdy měla zdravotnická zařízení, nikoli jaké mají dnes.
3. V případě § 421a odpovědnostní vztah vzniká, když je škoda způsobená okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito.
3a. Jestliže prsní implantát nepraskne (či jinak negativně nepůsobí na zdraví ženy), nezpůsobil škodu.
3b. Pro jistotu předcházím otázce o psychických problémech – strachu z prasknutí apod. V takovém případě však škoda na zdraví (psychické potíže) nejsou způsobené okolnostmi, které mají původ v povaze použité věci (prsní implantát). Ale jsou důsledkem informací o použité věci. To je něco jiného.
3c. Samotná reoperace je zdravotní výkon podle práva, ne škoda. A i kdyby to tak bylo lze chápat, tak není způsobená okolnostmi, které mají původ v povaze použité věci (prsní implantát), ale je důsledkem rozhodnutí pacientky.
3d. Majetková škoda v důsledku podstoupení reoperace je důsledkem zdravotního stavu po reoperaci a tedy není způsobená okolnostmi, které mají původ v povaze použité věci (prsní implantát).

Q: Zdravotnické zařízení si tak příště dá lepší pozor při výběru dodavatele a upřednostní ty nejkvalitnější výrobky a ne nejnižší cenu. Zdravotnické zařízení může vymáhat regres po výrobci, pokud ještě bude existovat.
A: K větě první – z debat s chirurgy vím, že nešlo o jejich rozhodnutí či rozhodnutí zdravotnických zařízení, ale zdravotní pojišťovny nic jiného nehradily. Viz tehdejší § 15 odst. 8 zákona o veřejném zdravotním pojištění: „Hradí se vždy prostředek zdravotnické techniky v základním provedení nejméně ekonomicky náročném v závislosti na míře a závažnosti zdravotního postižení.“ Takže vaše výtka vůči zdravotnickým zařízením není na místě.

Q: Chápu, pánové, že nesouhlasíte s § 421a. Nesouhlasit můžete a taky v novém OZ už myslím také není. Jeho existence je politická otázka. Trochu se mi tady ale smíchávají pojmy „sollen“ a „sein“. V současnosti prostě platí a tak je třeba to respektovat.
A: My jej respektujeme, autoři stanoviska MZ nikoli.

nechci se zastávat stanoviska MZČR, které má evidentně „jasno“, ale…

Je použití implantátu z nesprávného a rizikového silikonu při operaci pacientky jednání v souladu s právem nebo v nesouladu s právem?

Byla pacientka poučena o tom, že jde o takový druh silikonu?

Není jedno, zda zdravotnické zařízení o vadném silikonu vědělo, když jde o objektivní odpovědnost?

Je legitimní, aby žena, která se dozví, že má voperovaný tento druh rizikového silikonu, což jí působí nejistotu, strach o své zdraví a psychické problémy, o čemž pochopitelně předem nebyla poučena, musela nést náklady na reoperaci?

U kterého subjektu jsou větší předpoklady, že dokáže rozpoznat nekvalitní implantáty, vybrat ty nejméně rizikové a zabránit voperování nekvalitních implantátů? U ženy-pacientky nebo u zdravotnického zařízení?

Co je nebezpečného na argumentaci pojištěním ZZ? Není u mnoha profesí běžné, že pojištění je zahrnuto do ceny služby?

Podle mého názoru – není v souladu s právem, pokud ženě byly voperovány implantáty, které nesplňují požadavky norem. Výrobek, který nesplňuje požadavky norem je vadný. Vadný výrobek v těle ženy je protiprávní stav, s kterým žena informovaně nesouhlasila. Tento stav způsobil ten, kdo jí operaci provedl a kdo vadné implantáty vyrobil. Žena tedy tento protiprávní stav odstraní, a to reoperací. Vzniknou jí s tím náklady, a tedy škoda, ale také imateriální újma. A v ČR se stále ještě nevyžaduje v těchto případech zavinění u toho, kdo to způsobil. Proto žena bude žalovat zdravotnické zařízení, musí jen prokázat, že její implantáty byly ty, které nesplňovaly normy. Zdravotnické zařízení si tak příště dá lepší pozor při výběru dodavatele a upřednostní ty nejkvalitnější výrobky a ne nejnižší cenu. Zdravotnické zařízení může vymáhat regres po výrobci, pokud ještě bude existovat.

Chápu pánové, že nesouhlasíte s § 421a. Nesouhlasit můžete a taky v novém OZ už myslím také není. Jeho existence je politická otázka. Trochu se mi tady ale smíchávají pojmy „sollen“ a „sein“. V současnosti prostě platí a tak je třeba to respektovat.

Principy evropského deliktního práva umožňují odpovědnost bez zavinění u abnormálně nebezpečné činnosti nebo pro nebezpečné činnosti, pokud tak stanoví národní právo. Zdravotnické zákroky nepochybně lze považovat za nebezpečnou činnost, v některých případech též za abnormálně nebezpečnou činnost.

Osobně se domnívám, že spravedlivá rovnováha mezi zájmy pacienta a zdravotnického zařízení by byla nastolena, pokud by na základě informovaného souhlasu byla vyloučena objektivní odpovědnost. Pokud by ale pacient nebyl informován o určitém významném riziku, pak je objektivní odpovědnost akceptovatelná.

ZC

Jinak musím přiznat, že výtka k inklinaci k aktivistickému pojetí se netýkala Tvé možné inklinace k domácím porodům, ale v zásadě k Tvé rozhodovací praxi -:).

Já obecně se musím přiznat, že problematika domácích porodů jako taková mě vlastně nijak zvlášť netrápí – tj. nejsem odpůrce, ani přívrženec. Jsem přesvědčen, že je to skutečně na rozhodnutí ženy (popř. jejího partnera). Mně osobně spíše vadí některé principy, které se právě v tomto případě zhmotnily – zejména právě v tom rozhodnutí MS v Praze a následné interpretaci tohoto rozhodnutí v médiích (a potažmo i kolegyní Z.C., kde ovšem předpokládám, že je to spíše nechtěný vedlejší efekt snahy o uznání práva porodit doma) a které jsou z mého pohledu potenciálně velmi nebezpečné. Tím základním problémem je, že ač toto rozhodnutí velmi vehementně hájí (přirozená) práva jednoho subjektu, vůbec neváhá jinému subjektu (který nota bene se státem nemá nic společného) stanovit povinnost, která v právním řádu nemá sebemenší oporu. Neboť i Ty sám připouštíš v té poslední větě, že stanovení povinnosti ZZ asistovat při domácím porodu je složité a v zásadě z interpretace čl. 8 nelze dovodit. A to je to, o co mi jde. Přece nelze z liberálních pozic obhajovat zcela etatistické (téměř totalitární) projevy. Připouštím, že v řadě případů extenzivní výklad ESLP některých ustanovení Úmluvy je mi trochu proti mysli, ale to je věc jiná.

Úvodem ještě k vysvětlení možného podtextu Tvé osobní poznámky – mohu Tě s jistotou ubezpečit, že ve věci domácích porodů opravdu nejsem aktivista a také nemám ani neplánuji žádné „domorodé“ dítě. Považuji se však za liberálního právníka a nezavírám oči před právní a společenskou realitou. Jako takovému mi pak zprostředkovaná odpověď JUDr. Malíře nepřipadá příliš přesvědčivá, a to z těchto důvodů:

1) Michal Bobek v knize Judikatura a právní argumentace detailně analyzuje relevanci rozhodnutí ESLP pro vnitrostátní rozhodovací činnost (z pohledu rozhodnutí adresovaných konkrétnímu státu v konkrétní věci, rozhodnutí adresovaných stejnému státu v jiné věci podobného typu i rozhodnutí adresovaných jinému státu v jiné věci podobného typu – ta nás právě zajímají). Z hlediska české teorie a praxe použití judikatury ESLP přitom pro tyto účely argumentuje nálezem ÚS č. 403/2002 Sb. a faktem, že výkladem ustanovení Evropské úmluvy je pověřen ESLP a tento výklad by měl mít přednost před výkladem učiněným vnitrostátními orgány. Judikatura ESLP pak představuje pro české soudy a státní moc obecně autoritativní výklad ustanovení Evropské úmluvy.

2) Pro naše účely převedeno, autoritativním interpretem Úmluvy není nikdo z nás – je jím ESLP. Pokud pak na základě jeho rozhodnutí lze z čl. 8 Úmluvy dovodit právo ženy na asistovaný domácí porod (a tomu korespondující pozitivní závazek státu), jiná interpretace Úmluvy se logicky ocitá v rozporu s touto autoritativní interpretací a z pohledu Úmluvy je tak chybná. Tertium non datur.

3) Má-li být právo na asistovaný domácí porod chápáno v evropském kontextu jako součást jednoho z nezadatelných přirozených práv ženy (lze rozsudek ESLP vůbec výsledně vyložit jinak?), nesmíme zapomínat, že přirozená práva má člověk přímo ze své podstaty a stát mu je tedy nijak neposkytuje. Jinými slovy: stát není tvůrcem svobody člověka, ale jejím ochráncem. Věřím, že na této povaze přirozených práv se shodneme, a to i vzhledem k tomu, že oba budeme psát (byť konkurenční) komentáře k EliOZ, který se k této iusnaturalistické tezi značně hlásí. Fakt, že stát pro dané účely v povinnosti ochránce selhal, pak patrně připouští i Radek (viz bod č. 2 jeho komentáře z 30.1., 17.00).

4) Je zřetelný rozdíl mezi legitimním omezením práva a absolutním vyloučením možnosti jeho realizace. Jako právníci se asi shodneme, že kolize dotčených práv a hodnot musíme řešit prostřednictvím testu proporcionality a hledat vyvážené řešení, v němž samozřejmě má legitimní omezení kolidujícím právem či hodnotou nesporný význam. Vždy však musí být šetřeno podstaty a smyslu základních práv a svobod a omezení nesmějí být zneužívána (čl. 4 odst. 4 Listiny), přičemž platí hledisko minimalizace zásahu.

5) Nechci se zde příliš pouštět do medicínských otázek, ale vzhledem k tomu, že se jim patrně zcela nevyhneme, doporučuji k zamyšlení s. 12 výše odkazované zprávy Světové zdravotnické organizace. Ohledně komparace výsledků domácích a nemocničních porodů v rámci studie z nizozemské provincie (1996) totiž uvádí, že výsledky prokázaly, že u prvorodiček s těhotenstvím s nízkým rizikem byl porod doma stejně bezpečný jako porod v nemocnici a u žen s několikátým porodem dokonce „významně lepší než výsledky porodů v nemocnici“.

6) Opakuji současně, že Světová zdravotnická organizace prokazatelně zařadila respektování výběru místa porodu, který žena učinila po náležitém poučení, mezi praktiky, které by měly být podporovány – kategorie A (s. 30) a nikoli tedy do kategorie B (jednoznačně škodlivé praktiky, které by měly být eliminovány), C (praktiky, které nelze jednoznačně doporučit) či D (praktiky, které se často používají nevhodně).

7) Závěrem k úvodnímu (faktickému, nikoli právnímu) argumentu asymetrií v akceptaci závěrů ESLP v různých věcech – souhlasím jistě s tím, že soudy judikaturu ESLP občas ignorují, resp. vůbec neznají. To je ovšem z pohledu čl. 10 a 95 odst. 1 Ústavy právní chyba – viz i tento můj post: http://www.jinepravo.blogspot.com/2012/01/michal-ryska-uvaha-nad-legalizaci.html

Jsou-li pak v praxi činěny chyby, je správné v nich do budoucna pokračovat? (Řečnická otázka) Doveden ad absurdum, připomíná totiž tento faktický argument obhajobu pachatele, který se hájí tím, že jeho dřívější kriminální delikty nebyly odhaleny, tak proč by měl být zrovna teď trestně stíhán? Argument asymetrií zkrátka neobstojí.

Navíc k té „rychlosti“ – rozsudek ESLP není žádné zcela čerstvé zboží, je z prosince 2010. Pokud se mu pak dostalo takové mediální publicity, v důsledku které je (nejen) mezi právníky široce známý, je zcela logické, že v rámci právních úvah bude zohledňován rychleji než rozsudek, který nikdo nezná a který musí být ad hoc dohledáván. Navíc asi budeš jen těžko obhajovat tezi, že z judikatury ESLP lze vycházet jen tehdy, je-li již zasloužilého data.

Přeji vše dobré!

MR

Bezpečností porodu doma se věnuje celá řada zahraničních studií a výsledky jsou ve všech, které jsou prováděny metodologicky správně a nejsou do porodů doma zahrnovány též neplánované překotné porody nebo porody bez odborné asistence, takové, že bezpečnost je u nízkorizikových žen s asistentkou statisticky srovnatelná a naopak v některých parametrech jsou domácí porody výhodnější (menší počet rutinních zásahů).

Bohužel žádná taková studie v českých poměrech zpracována nebyla a mám obavy, že by hovořila ve prospěch domácích porodů. Protože u nás se v některých porodnicích provádějí i praktiky, které jsou jinde na západě zakázané – http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/137951-pri-porodech-se-uziva-zakazana-metoda-deloha-muze-prasknout/

Pochopitelně bezpečnost porodu doma klesá s různými rizikovými faktory – vzdálenost od nemocnice, věk rodičky, její zdravotní stav apod. Určitě lze vytvořit seznam kontraindikací k domácímu porodu. Pak ale vzniká otázka, zda ženě, která přes toto doporučení bude chtít rodit doma, má být odepřena zdravotní péče u domácího porodu? Podle systému z Velké Británie ne – každá žena tam může rodit doma s porodní asistentkou, i když je riziková, ale v praxi takové případy nenastávají, ženy respektují doporučení porodních asistentek.

Jenže v (post)totalitních zemích je to jinak – stát odpírá péči všem ženám v ČR a bylo to tak i v Maďarsku, a do budoucna patrně na nátlak ESLP bude chtít porody doma upravit tak, aby určitým ženám péče byla zcela odepřena. Alespoň Maďarsko šlo tou cestou a vydalo předpis, v jehož názvu je, že jde o vyloučení některých žen z porodů doma. Přitom některé ty (kontra)indikace k domácímu porodu jsou dost sporné – má například právo si zvolit domácí porod „stará“ rodička nebo naopak nezletilá?

Domnívám se, že stát nemá právo nikomu odpírat volbu porodu doma – žádná svéprávná žena nemůže být nucena k hospitalizaci a podrobení se nemocniční péči. Podmínky státu, který říká – buď budeš rodit v nemocnici a my ti laskavě zajistíme péči a nebo budeš zcela bez péče a nikdo ti ji nebude smět poskytnout, ani kdyby chtěl, a to pod pokutou milion korun – nejsou nic jiného než praktiky hodné totalitního státu, nebezpečná ideologie a omezování lidské a občanské svobody. Stát a jeho úředníci jaksi zapomínají, že jsou tu oni pro lidi a ne lidi pro stát.

Z feministického pohledu je pak zajímavý ten aspekt, že nejvíce se o zákaz domácích porodů zasazují muži – ať už jsou to funkcionáři České gynekologické a porodnické společnosti, ministři zdravotnictví a jejich úředníci nebo někteří právníci

A ještě perlička na závěr o tom, jakým způsobem brání úřady péči porodních asistentek u porodů doma. Máme vyhlášku č. 221/2010, o požadavcích na věcné a technické vybavení zdravotnických zařízení. Z té se vychází při registraci porodní asistentky. Vyhláška upravuje tři zdravotnická zařízení porodní asistentky a jejich vybavení:

1) Pracoviště porodní asistentky, kde nejsou vedeny porody
2) Pracoviště porodní asistentky, kde jsou vedeny fyziologické porody (neboli „porodní dům“ – toto pracoviště nikdy nemůže vzniknout, neboť se vyžaduje, aby péči o patologického novorozence bylo možné zahájit okamžitě v nemocnici, tudíž by porodní dům musel být přímo v nemocnici nebo jejím areálu a nemocnice to odmítají)
3) Zdravotnické zařízení domácí péče – Kontaktní pracoviště porodní asistentky (součástí vybavení je návštěvní taška s pomůckami, např. přístrojem pro detekci ozev plodu)

Asi logicky tedy, porodní asistentka, která by chtěla vést porody doma, bude muset splnit požadavky na „zdravotnické zařízení domácí péče“ a pak bude moci vést porody doma, tak aby byl naplněn i požadavek ESLP, ale úřady to zjevně vidí jinak, jak vyplývá z recentního stanoviska úřednice z Krajského úřadu Jihomoravského kraje, které mi bylo přeposláno:

„Vážená paní xxxx,

k Vašemu dotazu posílám přehled registrovaných zařízení poskytujících v rámci města Brna péči v oboru porodní asistentka, dle databáze odboru zdravotnictví. Z Vašeho dotazu není zřejmé, co máte na mysli pod pojmem „bez omezení“, pokud se Vám však jedná o domácí porod, nelze tuto činnost, v rámci registrace péče porodní asistentky, v ČR na základě platných právních předpisů vůbec poskytovat; domácí prostředí totiž neumožňuje splnit požadavky na technické a věcné vybavení zařízení pro vedení porodu, případně další požadavky stanovené právními předpisy. Mimo to lze v rámci registrace poskytovat zdravotní péči pouze na místě uvedeném v rozhodnutí o registraci.
Pokud by se Vám jednalo o porod v zařízení k tomu určeném a schváleném za účasti porodní asistentky, je nám známo, že některé z uvedených registrovaných porodních asistentek poskytují tuto péči na základě smluvních vztahů s některou porodnicí, avšak konkrétní informace v tomto smyslu odbor zdravotnictví nemá, neboť není povinností porodních asistentek tyto skutečnosti nám sdělovat.

Irena Nebeská
porodní asistentka,
Pavla Hájková
porodní asistentka,
Jana Bedřichová
porodní asistentka,
Ladislava Ryšavá
porodní asistentka,
Bc. Blanka Čermáková
Agentura Větrník, s.r.o.,
Kovaříková Jarmila
porodní asistentka,
Bc. Jana Růžičková
porodní asistentka

S pozdravem
JUDr. Hana Perutková
Tel. 541652175″

„Ahoj Tomáši,

no to je skutečně bezprecedentně rychlý přenos závěru ESLP do vnitrostátního práva – ukazuje na asymetrie mezi soudní akceptací, někde to jde, někde ne.

Zahrnutí práva porodit doma pod právo na ochranu soukromého a rodinného života dává smysl, ale na druhé straně vzhledem k tomu, že bezpečnost porodů doma není nad rozumnou pochybnost prokázaná a je naopak předmětem kontroverzí, nelze vyloučit, že stát v tomto ohledu právo na ochranu soukromí z důvodu ochrany veřejného zdraví legitimně omezí, což uznává i ESLP (viz body 22 a 26 rozsudku). V maďarském případe byl zjevně problém – dost možná jako u nás – že vnitrostátní úprava v této oblasti nebyla předvidatelná a dostatečně jasná, tedy že absentovala dostatečně zřetelná právní úprava týkající se omezení práva porodit doma.

Extenze závěrů tohoto judikátu do podoby uložení povinnosti zdravotnickému zařízení asistovat je ale zjevně neodůvodněná resp. nemá oporu v rozsudku ESLP – i při vědomí existence pozitivních povinností států přispívat k realizaci práva na ochranu soukromého života, půjde především o to nastavit obecné podmínky pro porody doma, tj. umožnit je (nevyužije-li stát možnost omezit je), nikoli absolutní povinnost podporovat je a financovat.“