Antinatalismus v podání jihoafrického filosofa Davida Benatara tvrdí, že (zaměřme se pouze na lidi) přivést na svět nového člověka nutně zahrnuje újmu. Tato újma je navíc natolik velká, že nemůže být žádným způsobem ospravedlněna. Závěr: plodit potomky je nesprávné a jedinou morálně přípustnou volbou je pro nás lidi poklidně vymřít.
Benatarův filantropický argument se skládá ze svou důležitých složek: i) první z nich je důkaz asymetrie mezi absencí újmy a absencí benefitů, ii) druhá složka je víceméně empirická a snaží se prokázat, že lidský život v celku je plný utrpení (= újmy). Zde se chci zaměřit pouze na první složku, na takzvaný argument ve prospěch axiologické asymetrie. Zdá se mi, že platný není, ale zdá se mi neplatný natolik triviálně, že si myslím, že chyba se nachází v mém hodnocení tohoto argumentu. Uvidíme.
Určité věci jsou pro lidi špatné a působí jim újmu (pokles welfare), jiné jsou pro ně dobré a přinášejí jim nějaký benefit (nárůst welfare). Je celkem triviální, že pokud určitý lidský život obsahuje více dobrého (benefitů) než špatného (újmy), jedná se o dobrý život, život hodný žití (v prudenciální perspektivě). Chceme-li však zjistit, zda vznik nového života (příchod na svět nové lidské bytosti) představuje újmu ve všech případech (aniž bychom zatím hodnotili, i jak velkou újmu se jedná), musíme srovnávat dva scénáře: v prvním osoba X existuje, v druhém osoba X neexistuje.
U existující osoby můžeme hovořit o existenci újmy (ta je špatná) a existenci benefitů (ta je dobrá), u neexistující osoby o neexistenci újmy a neexistenci benefitů. Výsledkem této distribuce újmy a benefitů v rámci obou scénářů (X v prvním existuje, v druhém neexistuje) je následující tabulka, ve které jsou újmy a benefity vyjádřeny v rámci hédonistické teorie welfare.
Všimněme si hodnocení obou scénářů: pro existující X je přítomnost újmy špatná, přítomnost benefitů dobrá (máme tedy jedno plus a jedno mínus), pro neexistující X je nepřítomnost újmy dobrá a nepřítomnost benefitu neutrální (máme tedy jedno plus a jednu nulu). Výsledkem je to, že druhý scénář (neexistence) je lepší než scénář první (existence), odtud podle Benatara plyne, že neexistence je lepší než existence. Jinými slovy, přechod od neexistence k existenci vždy zahrnuje újmu.
Klíčovým prvkem argumentu ve prospěch axiologické asymetrie je přisuzování predikátů dobrý a špatný:
Přítomnost újmy je špatná.
Přítomnost benefitů je dobrá.
Nepřítomnost újmy je dobrá.
Nepřítomnost benefitů je neutrální.
Co přesně znamená výrok „přítomnost újmy je špatná“, který se vztahuje na první scénář? První analýza by mohla vypadat takto:
I. Újma je špatná.
Tato analýza je ale nepochybně neadekvátní, neboť nedělá nic jiného než to, že explicitně zmiňuje jeden z definičních znaků újmy (újma je z definice prudenciálně špatná). Výrok musíme analyzovat jinak:
II. Existuje subjekt S takový, že trpí újmu a újma je špatná.
Ani tato analýza však podle mě není adekvátní, neboť jen opět rozvádí povahu toho, co subjekt utrpěl (něco špatného), podstatný ale je vztah mezi subjektem a tím, čím si právě z hlediska welfare prochází:
III. Existuje subjekt S takový, že trpí újmu a trpění újmy je špatné.
Jinými slovy, trpět újmu je pro subjekt S prudenciálně špatné. Nejde jen o to, že újma je (ex definitione) špatná, důležitý je vtah mezi újmou, subjektem S a nastáváním této újmy pro S. Když tedy říkáme „Přítomnost újmy je špatná“, musíme tím myslet, že existuje nějaký subjekt, jemuž se děje újma. Újma je sice z definice prudenciálně špatná, ale predikát „špatná“ v tomto výroku nedefinuje újmu, ale aktuální nastávání újmy pro S.
Nyní se podívejme na výrok „Nepřítomnost újmy je dobrá“, která se vztahuje k druhému scénáři (neexistence). Vzhledem k tomu, že X neexistuje, nelze tento výrok analyzovat analogicky přítomnosti újmy:
IV. Existuje subjekt S takový, že netrpí újmou a netrpění újmy (újma aktuálně nenastává) je dobré.
Ve skutečnosti ho zřejmě musíme chápat nějak takto:
V. Neexistuje žádný subjekt S a vzhledem k tomu se v něm nemůže aktualizovat žádná újma, což je dobré.
Zde tedy hovoříme o nemožnosti: neexistuje-li žádný S, nemůže dojít k aktualizaci žádné újmy. Újma v případě X v prvním scénáři je kontingentní: může nastat a nemusí nastat. Pokud nastane, je její nastávání pro X špatné.
Podstatné je ale podle mého názoru něco jiného. Zatímco první analýza predikátu „špatné“ vyjevuje, že se jedná o prudenciální zlo, zlo vztažené k nějakému subjektu, analýza predikátu „dobré“ ukazuje, že se nejedná o prudenciální dobro, neboť neexistuje žádný subjekt, pro který by aktuální absence újmy mohla být dobrem. Když tedy o univerzu, které neobsahuje žádné lidské bytosti, říkáme, že je v něm absence újmy dobrá, musíme pojem „dobrý“ užívat v nějakém jiném smyslu, než v jakém užíváme termín „špatné“ o univerzu s existujícími lidmi. V jakém smyslu? Zřejmě v nějakém neosobním, např. v tom smyslu, že svět neexistujících lidí neobsahuje žádnou újmu. Užití predikátu „špatná“ je však osobní, vztahuje se k existujícím osobám a vypovídá se o jejich životech, vypovídá o tom, že v těchto životech aktuálně nastávají události, které jsou z hlediska jejich welfare negativní.
Jestli se tedy někde nepletu, potom se predikáty „špatný“ a „dobrý“ nevypovídají v jednom důležitém aspektu ve stejném smyslu: v prvním případě se „špatný“ vypovídá v osobním smyslu, o životech lidí, v druhém případě však v neosobním smyslu, ve smyslu absence utrpení ve světě.
Tato „nestejnost smyslu“ podle mého názoru neumožňuje skutečné srovnání prvního (existence) a druhého (neexistence) scénáře a argument ve prospěch axiologické asymetrie se ukazuje jako neplatný.